Co je krajinotvorba?

Krajinotvorba? To je pro mě aktivní tvarování krajiny – ne jenom pasivní kochání se výhledem. Je to o propojení s přírodou, o pochopení energetických toků v krajině a o respektu k jejím zákonitostem. Myslím tím aktivní účast na jejím utváření, třeba při dobrovolnických akcích na úpravě turistických stezek nebo při obnově mokřadů. To ale není jenom manuální práce. Je to i o vnímání krajiny všemi smysly – o sledování pohybu mraků, poslechu šumění větru, o poznávání flóry a fauny. Díky tomu pochopíte, jak funguje celý ekosystém, a budete vědět, jak se v něm co nejlépe pohybovat a chránit ho. To zahrnuje i pochopení vlivu lidské činnosti a hledání rovnováhy mezi využíváním krajiny a její ochranou. Příkladem je třeba rašeliniště – křehký ekosystém, který se snadno poškodí, ale po zodpovědném přístupu může být krásným místem pro trekking. Je to o spolupráci s přírodou, o respektu k jejím silám a o zodpovědnosti za její budoucnost. Uvědomění si, že nejsme jen návštěvníky, ale součástí celého systému.

Co je Pižmovka?

Pižmovky, tyhle fascinující kachny Střední a Jižní Ameriky, jsou opravdovým pokladem pro každého milovníka přírody. Jejich charakteristický vějířovitý ocas a silné drápy, připomínající spíš dravce než vodní ptáky, je okamžitě prozradí. Na rozdíl od svých plachých příbuzných, které se raději drží na hladině, pižmovky jsou částečně stromoví obyvatelé. Hnízda si budují v dutinách stromů, kde se také rády odpočívají a v bezpečí vychovávají svá mláďata. Ačkoliv tráví značnou část dne na stromech, pro potravu se vydávají do vody, kde se živí vodními rostlinami a drobnými živočichy. Pozoruhodné je, že domácí pižmovky, které se chovají i v Evropě, jsou podstatně těžší než jejich divoce žijící příbuzné a jejich letové schopnosti jsou značně omezeny – prakticky nelétají. Pokud se vydáte do jejich domoviny, nenechte si ujít příležitost pozorovat je v jejich přirozeném prostředí. Jejich klidná elegance a neobvyklý životní styl vás uchvátí. Nejlepší čas na pozorování je časně ráno nebo večer, kdy jsou nejaktivnější. Nezapomeňte si vzít dalekohled a fotoaparát – výhledy na tyto úchvatné tvory budou nezapomenutelné. Pro ty, kteří se o pižmovky zajímají hlouběji, doporučuji prostudovat literaturu o jejich chování a ekosystémech, kde žijí. Získáte tak detailnější představu o jejich fascinujícím světě.

Co je to Humozni půda?

Humózní půda, to je srdce každé úrodné krajiny, poklad, který jsem objevoval na svých cestách po celém světě. Představte si ji jako bohatou vrstvu tmavé, téměř černé zeminy, protknutou miliony drobných organismů. Je to v podstatě sbírka rozkládajících se rostlinných a živočišných zbytků – listí, kořenů, hmyzu, všeho, co kdysi žilo a nyní se proměňuje v živoucí zdroj výživy pro rostliny. Tento rozklad, zprostředkovaný půdními mikroorganismy, uvolňuje cenné živiny – dusík, fosfor, draslík – nezbytné pro bujný růst vegetace. Je to dynamický proces, neustálá transformace, která dodává půdě její úrodnost. Na svých cestách jsem viděl úchvatné příklady humózních půd v úrodných nížinách Asie, v rozlehlých pláních Severní Ameriky, ale i v překvapivě úrodných oblastech Jižní Ameriky. Klíčem k bohatství humózní půdy je vyvážený ekosystém, kde se organická hmota neustále obnovuje a rozkládá, vytvářejíc tak ideální podmínky pro pěstování plodin. Čím více humusu, tím živnější a produktivnější půda.

Co je to pestík?

Pestík – to je ta ženská část květu, co chytá pyl. Představ si ho jako horskou chatu, kde se tvoří semena (budoucí turistické zásoby!). Blizna je vchod – lepkavá ploška, která pyl chytí. Čnělka je cesta k semeníku – jako stezka k chatě. A semeník je samotná chata, kde jsou vajíčka (náš poklad). Vajíčka jsou chráněná uvnitř, jako zásoby v trezoru. Pestík vzniká z jednoho nebo více plodolistů – jako kdyby se několik chat sloučilo do jednoho velkého komplexu. Po opylení se semeník vyvíjí v plod – naše odměna za zdolání hory! Květ je dokonalý až když má i tyčinky (samčí část) – naše turistické společenství se tak rozrůstá.

Důležité je vědět, že počet plodolistů, které se spojily do pestíku, ovlivňuje tvar plodu. Představ si různé typy chat – jednoduché, nebo propojené, každý s jiným tvarem a kapacitou. Takže pozorování pestíku ti pomůže pochopit jak se vyvine plod, který můžeš najít na svých cestách.

Co je to Hamamel?

Vilín virginský (Hamamelis virginiana), neboli čarodějnický lískový ořech, jak se mu někdy říká, je fascinující keř, který jsem potkal na mnoha svých cestách po Severní Americe a východní Asii. Jeho květ je skutečným zázrakem – sytě žluté, téměř oranžové květy se objevují na holých větvích v zimě, často i v době, kdy je země pokryta sněhem. Tohle fascinující předjarní představení, kdy se příroda probouzí k životu, mě vždycky okouzlilo.

Více než jen krása: Vilín není jen okrasný keř. Indiáni ho po staletí využívali pro jeho léčivé vlastnosti. Jeho listy a kůra obsahují třísloviny s protizánětlivými a stahujícími účinky. Dnes se z něj vyrábí různé přípravky, například:

• Mast na hemoroidy: Díky stahujícím účinkům pomáhá zmírnit otoky a svědění.
• Pleťové vody: Používá se k léčbě akné, ekzému a dalších kožních problémů. Má antiseptické účinky a pomáhá s hojením ran.
• Krémy na popáleniny: Zjemňuje pokožku a urychluje hojení.

Zajímavosti:

• Vilín je opadavý keř, dorůstající výšky až 4 metry.
• Jeho květy mají nádhernou vůni, která se nejvíce rozvíjí v teplejších dnech.
• Plodem jsou tobolky obsahující lesklá, černá semena, která s charakteristickým zvukem vystřelují při dozrávání.
• V některých oblastech se pěstuje pro produkci léčivých surovin.

Kde ho najdete: Vilín virginský je poměrně nenáročný na pěstování, a tak se s ním můžete setkat v mnoha botanických zahradách a parcích po celém světě. Pokud budete mít štěstí, můžete ho objevit i v divočině, zvláště v Severní Americe a východní Asii, kde se mu nejlépe daří.

Co je to Čmelík?

Čmelík kuří (Dermanyssus gallinae), noční můra každého chovatele drůbeže, ale i exotických ptáků, není žádný neškodný hmyz. Tento drobný ektoparazit, velikosti pouhých 0,5-1 mm, připomíná spíše miniaturní klíště. Jeho nenápadná, téměř průhledná tělíčka se po nasátí krve zbarví do sytě červené. Zkušenost z cest po exotických farmách mi ukázala, že jeho přítomnost není zanedbatelná. Invaze čmelíků může vážně ohrozit zdraví a produkci drůbeže – ptaci trpí anémií, ztrátou vitality a sníženou snáškou. Nehledě na to, že jejich kousnutí způsobuje svědění a podráždění kůže. Boj s čmelíky je zdlouhavý a vyžaduje důkladné čištění kurníku a použití vhodných insekticidů, nejlépe v kombinaci s preventivními opatřeními. Na vlastní kůži (doslova) jsem si vyzkoušel, že se čmelíci neštítí ani lidí – ačkoli jejich hlavní potravou je krev ptáků, při silné infestaci se mohou napadnout i savci. Prevence je klíčová – pravidelná kontrola kurníku, hygiena a včasné odhalení napadení jsou nejdůležitější.

Čím člověk ničí půdu?

Jako vášnivý turista vidím devastaci půdy všude kolem. V Česku je to z velké části způsobeno intenzivním zemědělstvím s převahou průmyslových hnojiv a nedostatkem organické hmoty. To vede k úbytku půdní biodiverzity – méně žížal, méně mikroorganismů, prostě méně života v půdě, což je základ zdravé krajiny. Ztráta biodiverzity má pak za následek i menší zadržování vody v půdě – půda vysychá, což je vidět i na turistických trasách. Mnoho cest se stává prašnými a neprostupnými, řeky a potoky vysychají. K tomu všemu se přidává používání pesticidů v boji proti škůdcům, které dále poškozují ekosystém. Výsledkem je degradace půdy, která ztrácí svoji úrodnost a schopnost plnit funkce důležité pro životní prostředí, včetně regulace vodního režimu. Nejenže to ohrožuje zemědělství, ale i celkovou stabilitu ekosystémů, což se odráží i na kvalitě turistických zážitků.

Nedostatek organické hmoty v půdě je srovnatelný s nedostatkem živin v našem těle – oslabuje ji a činí náchylnější k nemocem. Ztráta schopnosti zadržovat vodu je kritická, hlavně v době sucha, kdy se řeky a potoky stávají téměř bezvodými koryty, což má negativní dopad na faunu a flóru, a tím pádem i na krásu krajiny.

Intenzivní zemědělství a chemizace krajiny jsou evidentní, stačí se jen podívat na rozlehlá pole bez remízků a křovin, které by půdu chránily před erozí a zadržovaly vodu. To je důvod, proč se na mnoha místech stává krajina monotónní a chudá na druhy rostlin a živočichů.

Co je to humus?

Humus, to není jen tak nějaká hlína, přátelé! To je samotné srdce úrodné půdy, poklad, který jsem objevoval na svých cestách po všech koutech světa. Představte si směsici rozkládajících se rostlinných a živočišných zbytků, mikrobů – zkrátka všeho, co kdysi žilo a teď se proměňuje v tmavou, úrodnou hmotu. Tento proces je fascinující a klíčový pro život na Zemi. Humus se mísí s minerálními složkami půdy, vytváří tak složitý systém, jehož složení se neustále mění v závislosti na klimatu, vegetaci a dalších faktorech. Zjistil jsem, že kvalita humusu úzce souvisí s úrodností – čím více humusu, tím bohatší a zdravější půda. Například v amazonském pralese jsem viděl neuvěřitelně silnou vrstvu humusu, která umožňuje bohatou vegetaci. Naopak v suchých oblastech je ho minimum, což přímo ovlivňuje chudost rostlinstva. Je to živá hmota, plná mikroorganismů, které hrají důležitou roli v koloběhu živin. Vlastně humus je jako bohatý poklad, který příroda postupně vytváří a my bychom si ho měli chránit.

Jeho složení je složité a různorodé, zahrnuje fulvokyseliny, huminové kyseliny a huminy, které ovlivňují retenci vody, propustnost a výživu rostlin. Vždy mě fascinovalo, jak tato tmavá substance dokáže vázat vodu a živiny, čímž poskytuje rostlinám ideální podmínky pro růst. Je to zkrátka zázrak přírody, a to doslova.

Co zabírá na čmelíky?

Čmeláci v kurníku? To není nic příjemného. Z vlastní zkušenosti vím, že boj s nimi může být zdlouhavý. Naštěstí existují osvědčené triky, které jsem vyzkoušel i na svých cestách po světě, a které vám pomohou.

Rostlinná obrana: Nejjednodušší a nejefektivnější metoda je využití rostlin s repelentními vlastnostmi. Nejde o vyhubení, ale o odpuzování. Osvedčily se mi:

• Máta peprná: Její silná vůně čmeláky odpuzuje. Sázejte ji kolem kurníku, a to hustě.
• Tymián: Další skvělý pomocník. Jeho aromatické silice nejsou čmelákům po chuti.
• Levandule: Krásná na pohled a účinná proti čmelákům. Její vůně je pro ně nepříjemná.

Důležité upozornění: Tyto rostliny odpuzují *některé* druhy roztočů, které se často vyskytují v souvislosti s čmeláky. Úplnou záruku to ale neznamená. Vždy záleží na konkrétním druhu a stupni zamoření.

Prevence nad zlato: Můj tip z cest – prevence je vždycky nejdůležitější! Pravidelně čistěte kurník, odstraňujte trus a zbytky potravy. Čmeláci se totiž shlukují tam, kde najdou potravu a úkryt. Důkladná hygiena je proto klíčová.

Další tipy: Pro dosažení nejlepšího efektu kombinujte výsadbu repelentních rostlin s pravidelným čištěním kurníku. Nepoužívejte chemické prostředky, pokud to není naprosto nezbytné. Přírodní metody jsou šetrnější k životnímu prostředí a k vašim slepicím.

• Pravidelná kontrola kurníku.
• Včasná identifikace problému.
• Používání ochranných pomůcek při čištění.

Co je to lodyha?

Lodyha, to je pro nás turisty důležitá věc! Je to vlastně ten zelený, bylinný stonek, co nese listy a není zdřevnatělý, na rozdíl od stvolu třeba u obilovin. Listy na ní nejsou jen nahoře, ale po celé délce. A co je super? Většinou vydrží jen jednu sezónu, takže se s ní nemusíme při túrách moc zdržovat.

Její tvar a vlastnosti nám můžou hodně napovědět:

• Vzpřímená lodyha: Klasická, drží se vzpříma, snadno se pozná.
• Plazivá lodyha: Plazí se po zemi, skvělá k zakrytí, pozor na ni, když lezeme po břichu.
• Popínavá lodyha: Chytrá, šplhá po stromech a skalách, ideální pro šplhání… pro ni, ne pro nás.
• Přímá lodyha: Jednoduchá, nevětví se, jednoduchá na rozpoznání.

Důležité je také vědět, že lodyha má často i jiné funkce než jen nést listy:

• Fotosyntéza: Zelené lodyhy pomáhají rostlině vyrábět energii.
• Transport vody a živin: Lodyha je jako dálnice pro rostlinu.
• Skladování zásob: Některé lodyhy ukládají vodu a živiny na horší časy.

Takže příště, když budete v lese nebo na horách, věnujte lodyhám pozornost! Můžou vám napovědět o rostlině hodně a usnadnit orientaci v terénu.

Co je to sumac?

Sumac, to není jen obyčejné koření. Pro cestovatele, kteří prozkoumali kuchyně Blízkého východu, Kavkazu a Arabského poloostrova, je to známý chuťový zážitek. Tento temně rudý až fialový prášek, připomínající drcené plody stromu škumpa koželužská, dodá pokrmům intenzivní kyselost. Jeho chuť je nezaměnitelná, osvěžující a zároveň komplexní, díky bohatému obsahu kyselin – jablečné, vinné, citronové a jantarové. (Průměrný obsah kyselin se pohybuje kolem 39 mg na kg.) V arabské kuchyni se sumac používá hojně, od jednoduchých salátů, kde skvěle doplní olivový olej a zeleninu, až po sofistikovaná masa a rybí pokrmy, kterým dodá neobyčejnou hloubku chuti. Při cestách po těchto regionech se sumac stane vaším společníkem při objevování autentických chutí. Nezapomeňte ho ochutnat v tradičním libanonském tabbouleh nebo v marockém taginu – jeho výrazná chuť vás překvapí.

Zajímavostí je, že škumpa koželužská, ze které se sumac vyrábí, není jen zdrojem koření. Její plody se dříve využívaly k barvení látek, a kůra nacházela uplatnění v koželužství, odtud i druhové jméno stromu. Takže sumac není jen skvělou ingrediencí, ale i svědkem bohaté historie a tradice.

Co je to šlofík?

Šlofík, krátké odpolední zdřímnutí, je v mnoha kulturách po celém světě uznávanou součástí zdravého životního stylu. Od tradičního siesty ve Španělsku a Itálii, přes japonskou inemuri, až po čínské odpočinky po obědě – krátký spánek je univerzální potřeba. Ideální délka šlofíku, pro většinu z nás, se pohybuje mezi 10–20 minutami, čímž se vyhneme spánkové setrvačnosti. Delší spánek může naopak způsobit ospalost a únavu. Správný čas pro šlofík je cca 2-3 hodiny po obědě, ale záleží na individuálním biorytmu. Doporučuje se v tiché a tmavé místnosti, aby byl spánek co nejvíce regenerační. Využívejte šlofík k načerpání energie a zlepšení kognitivních funkcí – paměti, koncentrace a nálady. Nepodceňujte sílu krátkého odpočinku pro zvýšení produktivity a celkové pohody.

Zajímavostí je, že i krátký šlofík může zlepšit náladu a snížit riziko srdečních onemocnění. V některých částech světa je šlofík dokonce součástí pracovní kultury a je podporován zaměstnavateli. Experimentujte s časem a délkou, abyste našli pro sebe nejefektivnější strategii.

Co je to Stužkovák?

Stužkovací večírek? To je taková základní výprava před finálním výstupem na vrchol maturity. Představte si to jako předvrcholový táborák, kde se oslava s učiteli – zkušenými průvodci – zrodí. Učitelé tam slavnostně „ostužkují“ studenty, což je takový symbolický ceremoniál, podobný vítěznému výstupu na nejvyšší bod – oficiální pasování na maturanty. Organizaci celého večírku mají studenti kompletně v rukou, je to jejich expedice, jejich plán, učitelé jen s úsměvem sledují. Myslete na to jako na poslední společný bivak před samostatným výletem do života. Dobře naplánovaný program a sehraný tým – to je klíč k úspěšnému absolvování tohoto důležitého milníku. Je to prostě nezbytná součást výcviku pro náročný terén, který je čeká. Je to skvělý zážitek, na který se dlouho vzpomíná, podobně jako na úspěšně zdolaný vrchol.

Jak člověk ničí půdu?

Představte si naši planetu jako obrovský, složitý organismus, kde půda představuje jeho kůži. A my, lidstvo, ji nešetrně dráždíme. Zábor půdy pro výstavbu měst a infrastruktury je jako hluboká rána, která se jen tak nezahojí. Intenzivní zemědělství, s jeho mohutným používáním umělých hnojiv a pesticidů, je podobné chronické vyrážce – půda se vyčerpává, ztrácí svou přirozenou plodnost a stává se zranitelnější vůči erozi. Viděl jsem to na vlastní oči v rozlehlých oblastech Číny, kde větrná eroze odnáší úrodnou vrstvu jako písečný vítr v poušti. A pak je tu opuštění půdy, kdy se z ní stává neúrodná pustina, náchylná k degradaci a znečištění. To jsem pozoroval v opuštěných vesnicích na Balkáně – dříve úrodná pole zarůstají plevelem a stávají se bezcennými. Všechny tyto procesy narušují delikátní rovnováhu ekosystému a vedou k degradaci půdy, ztrátě biodiverzity a narušení celého životního cyklu. Ztráta úrodné půdy ohrožuje naši potravinovou bezpečnost a existenci. Reálně to znamená méně úrody, více hladu a menší odolnost vůči změnám klimatu. Pouze zodpovědný přístup k využívání půdy může zajistit její dlouhodobou plodnost a zdraví naší planety.

Jak vypadá čmelík na člověku?

Čmelík u drůbeže se projevuje typicky anémií – krevní chudokrevností. Slepičky snášejí méně vajec, nižší kvality, jsou neklidné a oslabené. Na vejcích se mohou objevit krvavé skvrny, v extrémních případech snůška zcela ustane. Dále pozorujte bledé hřebeny a náušnice, matné a poškozené peří a výraznou ztrátu hmotnosti. Pro potvrzení diagnózy je nutné vyšetření veterinářem. Prevencí je důkladná hygiena chovu, kvalitní krmivo bohaté na železo a pravidelné odčervování. Při cestách do oblastí s výskytem čmelíka je vhodné očkovat drůbež. Včasná diagnostika a léčba jsou klíčové pro zamezení větších ztrát. Pro detekci krvavých skvrn na vejcích je vhodné používat baterky při sběru.

Intenzita příznaků se liší dle stáří a celkové kondice drůbeže, stejně jako dle druhu a rozsahu napadení parazity. U slepic s již oslabenou imunitou se projevy mohou objevit rychleji a intenzivněji. Pokud se objeví podezření na čmelíka, je důležité co nejdříve kontaktovat veterináře pro odborné vyšetření a stanovení správné léčby. Na cestách je důležité sledovat drůbež a v případě podezření na onemocnění ihned zasáhnout.

Co je to Koralka?

Koralka, nebo chcete-li pálenka, destilát, gořalka či šnaps – to vše jsou názvy pro ušlechtilou lihovinu, jež vzniká destilací zkvašeného rmutu z rozdrcených plodů a rostlinných částí. Její chuť a aroma jsou jedinečné a přímo odrážejí surovinu, ze které byla vyrobena. Známe ji z mnoha koutů světa, od tradiční slivovice z Balkánu, přes italskou grappu a francouzskou calvados až po japonskou šóču. Každá země, ba i region, má svá specifika v destilaci a výběru surovin, což vede k fascinující rozmanitosti chutí a vůní.

Například v některých částech Polska se dodnes používají staré, generacemi prověřené metody výroby, zatímco v Rakousku se klade důraz na precizní destilační techniky. V Mexiku nalezneme tequilu z agáve, v Jižní Americe pak převažuje caña, pálenka z cukrové třtiny. Kvalita pálenky závisí na mnoha faktorech: od druhu ovoce a jeho zralosti, přes způsob kvašení a destilaci až po dobu zrání v dubových sudech. Zkušený výrobce dokáže z obyčejného ovoce vykouzlit naprosto výjimečný nápoj. Dobrá koralka je tedy umění, tradice i věda dohromady.

Je důležité si uvědomit, že i když se nápoje jmenují podobně, kvalita a chuť se mohou dramaticky lišit v závislosti na původu a výrobním postupu. Proto je vhodné ochutnávat a objevovat rozmanitost tohoto nápoje po celém světě.

Co je to Lyzozom?

Představte si mikroskopický svět uvnitř buňky, svět plný fascinujících struktur. Jednou z nich jsou lysozomy – drobné, kulovité váčky, které bychom mohli přirovnat k recyklačním střediskům buňky. Narazíte na ně u většiny eukaryotních organismů, od mikroskopických řas až po slony. A co uvnitř? To je teprve dobrodružství! Lysozomy totiž obsahují více než 50 druhů enzymů, takzvaných kyselých hydroláz – skutečných biologických „recyklačních robotů“. Tito enzymatické giganti se s chirurgickou přesností starají o rozklad všeho možného: sacharidů (cukrů), proteinů (stavebních kamenů života), lipidů (tuků) a nukleových kyselin (nosičů genetické informace).

Zajímavost: Tyto enzymy pracují nejlépe v kyselém prostředí, což chrání samotnou buňku před jejich destruktivní silou. Představte si to jako pečlivě zabezpečenou laboratoř, kde se s nebezpečným materiálem pracuje pod přísným dohledem. Lysozomy nejen likvidují poškozené části buňky, ale i materiál pohlcený z vnějšího prostředí – buněčný odpad, zbytky potravy, bakterie – zkrátka vše, co buňka už nepotřebuje nebo co ji ohrožuje. Jejich správná funkce je klíčová pro zdraví organismu. Porucha v jejich činnosti může vést k vážným onemocněním.

Další zajímavost: Během mých cest po exotických koutech světa jsem se setkal s mnoha organismy, které se svým specifickým životním stylem spojují s fascinující prací lysozomů. Například některé buňky imunitního systému využívají lysozomů k likvidaci bakterií a virů. A věděli jste, že i proces stárnutí souvisí s efektivitou lysozomální recyklace? Čím lépe fungují, tím déle si buňky udrží vitalitu.

Co zabírá na myši?

Boj s myšmi? Zkušený cestovatel ví, že nejlepší zbraň je prevence. V mnoha zemích, kde jsem byl, se setkávám s podobnými problémy, a tak jsem nasbíral pár tipů. Podle tradičních metod, které mi prozradili staří farmáři v Provence, myši údajně nemají rády silné bylinné vůně. Heřmánek, máta, vratič, levandule a řebříček – to jsou bylinky, které můžete strategicky rozmístit v místech, kudy myši pronikají. Sušené svazky bylinek jsou skvělé, ale i čerstvé větvičky fungují.

Česnek a listy ořešáku jsou dalšími spolehlivými odpuzovači. Silná vůně česneku, kterou znáte z mexické kuchyně, je pro myši stejně nepříjemná jako pro upíry v legendách. Listy ořešáku, které jsem si pamatuji ze stinných zahrad italských vil, mají podobný efekt. Zkuste je rozložit v blízkosti možných vstupů do domu nebo skladu potravin.

Důležité je ale pamatovat, že tyto metody jsou spíše preventivní a fungují nejlépe v kombinaci s jinými opatřeními. Zkontrolujte všechny možné vstupy do domu – ucpané díry, praskliny ve zdech, a zabezpečte je. Udržujte čistotu a pořádek, zejména v kuchyni a spížích, protože myši se shlukují tam, kde najdou potravu.