Co je to zabíjačka?

Zabijačka, to je hardcore přežití v českém stylu! Domácí porážka vepře – žádný supermarket, jen vlastní síla a možná pomoc řezníka. Myslím si, že tohle je skvělý způsob, jak se propojit s přírodou a získat si jídlo vlastníma rukama. Není to jen o zabití prasete, ale o celém procesu od porážky až po zpracování masa.

Co všechno to obnáší?

• Porážka: Náročná fyzická aktivita, vyžadující zručnost a respekt k zvířeti.
• Rozporcování: Zde se ukáže, jak moc jsi zručný s nožem. Dobrá příležitost k procvičení motorických dovedností.
• Zpracování masa: Klobásy, škvarky, ovar, jitrnice… To vše se pak uchovává pro zimu. Ideální zásoba energie na zimní túry!

Tipy pro zkušenější turisty:

• Dobře se připravte. Zabijačka je fyzicky náročná. Potřebujete dostatek energie a vhodného oblečení.
• Naučte se základní řeznické techniky. Existuje mnoho online zdrojů a kurzů.
• Nepodceňujte hygienu. Správné zacházení s masem je klíčové pro prevenci onemocnění.
• Plánujte dopředu. Zabijačka vyžaduje čas a koordinaci. Vše si dopředu pečlivě naplánujte.

Výsledkem je nejen zásoba masa na zimu, ale i nezapomenutelný zážitek a skvělý příběh k vyprávění u táboráku. Skvělý survival tréning!

Co je to černá zvěř?

Černá zvěř – termín, s nímž jsem se setkal na mnoha svých cestách po Evropě, zejména v hlubokých lesích střední a východní části kontinentu. Myslivci tak označují divočáka, Sus scrofa, fascinující tvora s hustou srstí tvořenou tmavošedými, hnědými až černými štětínami – odtud tedy „černá“. Mláďata, selata, jsou však překvapivě hnědá s charakteristickými světlými pruhy, výborným maskováním v podrostu. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit jejich inteligenci a přizpůsobivost. Jsou to všežravci, jejich potrava se liší dle sezóny a dostupnosti – od kořenů a žaludů po drobná zvířata. Výskyt černé zvěře se v posledních letech mění, ovlivněn klimatickými změnami a lidskou činností. Jejich šíření a populační hustota je důležitým faktorem pro lesní ekosystém, ačkoliv mohou způsobovat i škody na zemědělských plodinách. Zajímavé je, že se divočáci dokáží skvěle adaptovat na různé biotopy, od hustých lesů až po zemědělskou krajinu, a jejich stopy jsou často jedním z prvních náznaků jejich přítomnosti.

jejich výskyt je důležitý indikátor zdraví lesního ekosystému. Pozoroval jsem je v různých oblastech Evropy, od Karpat až po Pyrenejský poloostrov, a jejich chování se liší v závislosti na prostředí a dostupnosti potravy. Schopnost divočáků se rychle přizpůsobit měnícím se podmínkám je pozoruhodná. Jejich role v šíření semen a obohacování půdy je často opomíjena.

Co je výkon práva myslivosti?

Výkon práva myslivosti, to není jen takové pobíhání po lese s puškou. Je to zodpovědná a odborná činnost, pečlivě regulovaná zákonem č. 449/2001 Sb. o myslivosti. Zahrnuje péči o zvěř, regulace stavů a ochranu lesních ekosystémů. Myslivci sledují stav populace zvěře, dbají o její zdraví a chrání ji před nemocemi. To je důležité i pro nás turisty, protože zdravá populace zvěře je základním předpokladem pro zdravé lesy a příjemné procházky v přírodě.

Důležitá je také prevence škod, které zvěř může způsobovat na lesních porostech i zemědělských plodinách. Myslivci se snaží tyto škody minimalizovat různými metodami, například regulace stavů zvěře nebo oplocení. Jako turisté bychom si měli být vědomi, že pohyb v lese má svá pravidla a respektovat vyznačená území a zákazy.

Setkání se zvěří v lese je fascinující zážitek, ale je důležité dodržovat základní pravidla. Nekrmit zvěř, nedráždit ji a udržovat si bezpečnou vzdálenost. V případě potkání se zraněnou zvěří je nutné kontaktovat mysliveckou stráž nebo orgány ochrany přírody. Zákon o myslivosti je komplexní a definuje práva a povinnosti všech zúčastněných stran, včetně turistů.

Co je pytlactví?

Český trestní zákoník, § 304, definuje pytláctví jako neoprávněný lov zvěře či ryb v hodnotě nikoli nepatrné, anebo skrytí, převod na sebe či jinou osobu, či přechovávání takto neoprávněně ulovených zvířat či ryb, opět v hodnotě nikoli nepatrné. To je základ, ale zkušenost mi ukázala, že definice “hodnoty nikoli nepatrné” je klíčová a proměnlivá, závislá na konkrétním případě a posouzení soudu. Mnohdy záleží na druhu zvěře – vzácný jelen bude samozřejmě posuzován jinak než obyčejná srna. Doporučuji proto se s touto problematikou důkladně seznámit ještě předtím, než se vydáte na jakoukoli výpravu za “trofejemi”, ať už do lesů či na vodní plochy, abyste předešli nepříjemnostem. Mám z cest po Evropě mnoho příběhů o lidech, kteří podcenili místní zákony a draze za to zaplatili. Některé země mají velmi přísné sankce za pytláctví, včetně vysokých pokut a vězení. Nepodceňujte to.

Další důležitý aspekt je definice “oprávněného lovu”. To se týká jak povolených lokalit a období lovu, tak i vlastnictví zbraní a příslušných povolení. Ignorování těchto pravidel automaticky spadá pod pytláctví. Nejen že riskujete trestní stíhání, ale i poškození vztahů s místními obyvateli a ohrožení ekosystému.

Kdy je povolen lov Muškařením?

Lov muškařením v Česku, specificky v pstruhových revírech, je povolen od 16. dubna do 30. listopadu. Toto období je ovlivněno migračními cykly pstruhů a snahou chránit je během jejich rozmnožování. Mimo toto období je lov muškařením v těchto revírech zakázán.

Plánujete-li výlet za muškařením, je důležité si uvědomit, že ne všechny pstruhové revíry dodržují toto stejné období. Některé mohou mít specifická omezení, například kratší dobu lovu nebo úplný zákaz v určitých úsecích řek. Doporučuje se proto vždy prověřit si aktuální platná pravidla u příslušného rybářského svazu nebo správce revíru, kam se chystáte.

Pro úspěšný lov je klíčová příprava. Znalost místních podmínek, druhů pstruhů a jejich preferencí, a také výběr správné mušky, jsou nezbytné.

• Doporučení pro přípravu:
• Zkontrolujte si platný rybářský lístek a povolenku k lovu v daném revíru.
• Sežeňte si aktuální mapu revíru s vyznačenými zónami a omezeními.
• Získejte informace o povolených nástrahách a technikách lovu.
• Připravte si vhodné vybavení, včetně náhradních mušek a návnad.

Nezapomeňte na zodpovědný přístup k přírodě. Dodržujte pravidla a respektujte ekosystém. Vraťte do vody ryby, které nechcete ponechat, šetrně manipulujte s rostlinstvem a odnášejte si všechen odpad.

Co jsou to normy?

Takže, co jsou ty normy? Představte si, že se chystáte na cestu po Evropě. V každém městě, v každé zemi, by to mohlo být trochu jiné. Jiné zásuvky, jiné napětí, jiná měna… A to je přesně to, co řeší evropské normy. Jsou to vlastně pravidla hry, technické specifikace, které zaručují, že například nabíječka vašeho telefonu bude fungovat jak v Praze, tak v Římě, nebo že si bez problému koupíte adaptér na kola v jakémkoliv cykloprodeji v Evropě.

Evropská norma (EN) není jen tak nějaká norma. Za ní stojí jedna ze tří důležitých organizací: CEN (pro všeobecné normy), CENELEC (pro elektrotechniku) a ETSI (pro telekomunikace). Tyhle organizace pečlivě prověřují a schvalují technické specifikace, aby byla zaručena interoperabilita a bezpečnost produktů na celém území EU. Díky nim se nemusíte bát, že si v zahraničí koupíte něco, co vám nebude fungovat, nebo bude dokonce nebezpečné.

Myslíte si, že to je jen nudná byrokracie? Omyl! Díky těmto normám se cestování po Evropě stává mnohem jednodušším a bezpečnějším. Představte si, kolik času a nervů ušetříte, když nebudete muset řešit kompatibilitu různých systémů a produktů v každé zemi zvlášť. To vám zbyde víc času na prozkoumání krás Evropy!

Příkladem může být i bezpečnostní značení na turistických stezkách – standardizované symboly a barvy usnadňují orientaci i v neznámém terénu. Nebo si vezměte například standardizované rozměry zavazadel u leteckých společností – usnadňuje to cestování a eliminuje zmatky. Takže příště, když narazíte na označení “EN”, vězte, že jde o záruku kvality a kompatibility, klíč k hladkému cestování po Evropě.

Co jsou to etické normy?

Etické normy? To je otázka, která mě provází po celém světě. Zkuste si představit, jak se mění pohled na morálku od zasněžených vrcholů Himálaje po pulzující ulice Bangkoku. Normativní etika, jak ji definují filosofové, je vlastně manuál pro správné jednání – soubor pravidel a principů, které nám pomáhají rozlišit správné od špatného. Je to jádro etiky, hledání odpovědí na otázku: Je tohle správné?

A odpověď? Ta není jednoduchá, a to je na tom fascinující. Záleží na kultuře, na osobních zkušenostech, na kontextu. Co je v jedné zemi považováno za normální, může být v jiné naprosto nepřijatelné. Představte si například rozdíly v přístupu k obchodním jednáním mezi Japonskem a Brazílií – rozdíly v etických normách se tam odrážejí v každém detailu, od dárků až po styl komunikace.

Pro lepší pochopení si představme tyto základní pilíře normativní etiky:

• Konsekvencialismus: Důsledky činu určují jeho morální hodnotu. Je to taková cesta, kde se díváme na cíl a ptáme se: Pomohlo to někomu? Zlepšilo to svět?
• Deontologie: Zde se zaměřujeme na samotný čin, na dodržování pravidel a povinností, bez ohledu na výsledky. Je to cesta s jasnými mantinely, kde důležité je *jak* něco děláme, ne *proč*.
• Etika ctností: Zaměřuje se na charakter jedince a jeho morální vlastnosti. Je to spíše cesta sebevzdělávání, kde se snažíme rozvíjet vlastnosti jako laskavost, spravedlnost a odvahu.

Cestování mi ukázalo, že tyto principy se prolínají a ovlivňují navzájem. A že pochopení etických norem, ať už v jakékoli kultuře, je klíčem k respektu, porozumění a úspěšnému životu, ať už na cestách, nebo doma.

Jak se dělí etika?

Etika, přátelé, to není jen suchá teorie! Je to dobrodružná mapa lidského chování, rozdělená na několik fascinujících oblastí. Máme zde deskriptivní etiku, která popisuje, jak lidé *skutečně* jednají a co považují za správné, nezávisle na jejím hodnocení. Pak metaetika, zkoumající samotný pojem etiky, jako by to byl záhadný, neprozkoumaný kontinent. Normativní etika pak hledá odpovědi na otázku „jak bychom *měli* jednat?“, staví si tak vlastní morální systém. Aplikovaná etika se zabývá konkrétními dilematy – ekologie, medicína, technologie – je to jako proplout divokými vodami, kde každý ostrov představuje nový etický problém.

Dále máme etiku autonomie, která klade důraz na svobodu jedince a jeho právo na sebeurčení. To je jako objevovat zemi, kde každý člověk vládne svému vlastnímu království. A nakonec etika odpovědnosti, zaměřená na důsledky našich činů a na to, jak naše rozhodnutí ovlivňují ostatní. Je to jako navigace po nebezpečném terénu, kde každý krok musí být pečlivě zvážen, aby se předešlo neštěstí. Je to fascinující cesta, plná překvapení a náročných výzev.

Na co se dělí právo?

Představte si právo jako rozsáhlou horolezeckou oblast. Základní vrcholy, na které se dělí, jsou: ústavní právo (základní pravidla hry, jaká mapa oblasti), občanské právo (vztahy mezi horolezci mimo expedice, například majetkové spory o stan), obchodní právo (obchodování s vybavením, logistika expedic), trestní právo (porušení pravidel, třeba neoprávněné vniknutí do cizího stanu či lezení bez povolení) a správní právo (povolení, správa oblasti, interakce s horolezeckými úřady).

Ale oblast práva je mnohem větší! Dá se dělit i jinak, třeba podle terénu:

• Vnitrostátní (národní) právo: Pravidla pro lezení v České republice. Je to jako místní mapa s detailním popisem cest.
• Mezinárodní právo: Pravidla pro lezení v Himalájích – dohody mezi horolezeckými expedicemi z různých zemí, například týkající se znečišťování hor. To je jakoby mapa celého světa s obecnějšími informacemi.
• Právo Evropské unie: Pravidla pro lezení v rámci Evropské unie, třeba ohledně ochrany přírody v horách. Jako speciální mapa s vyznačenými turistickými cestami a chráněnými územími v EU.

Dobré znalosti “mapy” práva jsou pro každého horolezce nezbytné, aby se vyhnul problémům a mohl si bezpečně užít výstup!

Co potřebuji k lovu zvěře?

Základní nezbytnosti: Lovecký lístek, povolenku k lovu a potvrzení o povinném pojištění (minimálně 20 milionů Kč pro újmu na zdraví/úmrtí a 500 000 Kč pro škodu na majetku) jsou samozřejmostí. Při lovu se zbraní je nutný zbrojní průkaz nebo Evropský zbrojní průkaz.

Důležité vybavení: Kromě zbraně (pokud je lov povolen se zbraní) nezapomeňte na vhodný oděv – maskáčové oblečení, nepromokavou a teplou vrstvu, pevnou obuv. Důležitý je i dalekohled pro sledování zvěře a kvalitní nůž. Kompas a mapa jsou nezbytné pro orientaci v terénu, zvláště v neznámých oblastech. Mějte s sebou i první pomocnou soupravu, baterku a dostatek pitné vody a energetických zásob.

Bezpečnost: Dodržujte bezpečnostní předpisy při manipulaci se zbraní, pokud ji používáte. Informujte někoho o svém plánu lovu a očekávaném čase návratu. Respektujte soukromé pozemky a dodržujte mysliveckou etiku. Vždy si ověřte, zda je lov na daném místě povolen a jaká jsou omezení.

Praktické rady: Vhodné je mít s sebou GPS navigaci pro přesnější orientaci. Dobře nabitý mobilní telefon může být v nouzi klíčový, ale spolehněte se spíše na mapu a kompas. Počasí v lese se může měnit rychle, proto se připravte na všechny varianty. Myslivecký nůž by měl být vždy nabroušený a po ruce.

Jaké tři etické přístupy existují?

Etické přístupy k morálce se dají rozdělit do tří základních kategorií, které jsem pozoroval v desítkách kultur po celém světě. Každá z nich má své specifické rysy a ovlivňuje lidské jednání odlišným způsobem.

• Autonomní přístup: Etika nezávislá na náboženství. Zde je morálka odvozována z rozumu, lidských práv a univerzálních principů, jako je spravedlnost, dobro a štěstí. Tento přístup je charakteristický pro sekulární společnosti a zdůrazňuje individuální svobodu a odpovědnost. Setkal jsem se s jeho silným zastoupením například v severských zemích, ale i v některých částech Severní Ameriky, kde je silný důraz kladen na osobní svobodu a práva jednotlivce.
• Heteronomní přístup: Morálka je zakotvena v náboženských přesvědčeních a závisí na vztahu ke společenství. Zde jsou etické normy dány božským zjevením nebo tradicí a jejich dodržování je klíčové pro sociální harmonii a pospolitost. V mnoha částech Asie a Afriky jsem pozoroval silný vliv náboženství na každodenní život a morální rozhodování. Tradice a komunitní vazby zde hrají zásadní roli.
• Teonomní přístup: Morálka přímo vychází ze stejného zdroje jako náboženství – tedy z božské vůle. Vztah k Bohu je zde stěžejní pro morální jednání. Tento přístup klade důraz na poslušnost božských přikázání a víru v božskou spravedlnost. Silně jsem ho zaznamenal v konzervativnějších křesťanských a islámských společnostech, kde se etika neoddělitelně pojí s vírou.

Je důležité si uvědomit, že tyto tři přístupy se v praxi často prolínají a ovlivňují se navzájem. Mnoho jedinců a společností čerpá inspiraci z více než jednoho z těchto přístupů, čímž vytváří komplexní a různorodý etický obraz světa.

Jaké máme normy?

České normy? To je pestrá směsice! Hlavní pilíře tvoří ČSN (Česká státní norma), mezinárodně uznávané DIN (německé), ASA (americké) a GOST (ruské). Všechny pokrývají široké spektrum oblastí, od technických detailů až po bezpečnostní předpisy. A pozor, cestovatel by si měl být vědom, že se tyto národní normy postupně harmonizují s normami mezinárodními – to je důležité zejména pro interkontinentální projekty.

Zjednodušeně řečeno, pokud se pohybujete v Evropě, DIN vám bude poměrně často stačit. V USA zase ASA. Rusko si drží svou cestu s GOST, ale i tam se harmonizace postupně prosazuje. To je skvělá zpráva pro nás, cestovatele, protože to snižuje zmatek a usnadňuje překonávání různých technických překážek.

Zajímavostí je, že oborové normy (ON), platné do konce roku 1993, byly zrušeny a zčásti převedeny na normy podnikové. To ilustruje vývoj v oblasti standardizace – od specifických národních norem k širší mezinárodní spolupráci a sjednocování. Pro zkušeného cestovatele to znamená, že se musí orientovat nejen v geografických mapách, ale i v tomto komplexním systému norem a předpisů.

A co je potřeba si uvědomit?

• Důkladné prozkoumání potřebných norem pro konkrétní projekt před cestou. Nedostatek znalostí může vést k nečekaným problémům a zdržením.
• Vědomí existence rozdílných norem v různých zemích. To se může projevit v různých detailech, například v typech zásuvek, napětí v elektrické síti, nebo i v požadavcích na bezpečnostní vybavení.

Někdy je i pro zkušeného cestovatele užitečné mít po ruce překladatelskou aplikaci, která pomůže s porozuměním specifikací v cizím jazyce.

Co lze lovit na společných lovech?

Společné lovy, neboli hony, představují v Česku fascinující tradici, kterou jsem měl možnost zažít na mnoha místech, od rozlehlých polí jižní Moravy až po hluboké lesy Šumavy. Je to záležitost velkého rozsahu, vyžadující koordinaci mnoha lidí a psů. Nejde o individuální lov, ale o strategicky naplánovanou akci s cílem redukovat populace drobné zvěře, jako jsou zajíci, bažanti či kachny. Druh lovené zvěře přímo ovlivňuje charakter honu – zajíčí hon se odehrává typicky v polích, bažantí v polích a lesích, kachní pak u vodních ploch. V závislosti na terénu se tak honí v lesích, na polích nebo u vody. Kromě střelců se na honu aktivně podílí honci, kteří zvěř nahánějí, a lovecky upotřebitelní psi, kteří ji vyplachují a aportují.

Organizace honu je komplexní proces, často se týdny dopředu plánuje a zahrnuje bezpečnostní opatření, striktní dodržování pravidel a rozdělení rolí. Pozoroval jsem, že účastníci honů jsou často spojeni silnými vazbami, je to společenská událost s bohatou historií a tradicí. Významná je i úloha myslivosti v udržování rovnováhy v ekosystému, regulují se stavy zvěře tak, aby se zabránilo škodám na zemědělství a lesnictví.

Zajímavé je, že zkušenosti s lovem se liší podle regionu. Na jižní Moravě jsem například zažil hon s tradičními zvyky a pokrmy, zatímco v horských oblastech byl kladen větší důraz na ticho a opatrnost. Každá oblast má své specifické postupy a tradice, které dodávají honům jedinečný charakter. Získat povolení k účasti na honu není vždy jednoduché, často je potřeba být členem mysliveckého sdružení nebo mít osobní kontakty s místními myslivci.

Pro ty, kteří chtějí hon zažít zblízka, doporučuji vyhledat informace u místních mysliveckých sdružení. Možnost se aktivně zapojit do honu je ovšem výsadou zkušených lovců, ale i pouhé pozorování z bezpečné vzdálenosti může být nezapomenutelným zážitkem, který vám ukáže jedinečnou stránku české krajiny a tradice.

Co znamená normy?

Slovo „normy“ – to je pojem, s nímž se setkávám na svých cestách neustále, a to v mnoha podobách. Znamená to v podstatě požadavek na chování, vlastnost, situaci – zkrátka cokoli, co se buď explicitně předepisuje (a jeho nedodržování se trestá), nebo implicitně popisuje, co je v dané kultuře, společnosti, ba i rodině považováno za normální, přijatelné, obvyklé.

Důležité je si uvědomit, že „normální“ je velice relativní pojem. Co je normou v jedné vesnici v Himálaji, je naprostou výjimkou v Tokiu. Například způsob pozdravu, oblečení, stravovací návyky – to vše jsou normy, které se dramaticky liší v závislosti na geografické poloze, náboženství, socioekonomickém postavení a mnoha dalších faktorech.

Normy se dělí na:

• Psané normy: Zákony, předpisy, firemní směrnice – vše, co je explicitně formulováno a sankcionováno.
• Nepsané normy: Etiketa, společenské konvence, tradice – vše, co se předává generacemi, ale není nikde oficiálně zapsáno. Porušení těchto norem může vést k sociálnímu vyloučení, i když bez formálních trestů.

Můj osobní závěr z let cestování po světě? Uvědomění si místních norem je klíčové pro úspěšné cestování a mezilidské vztahy. Nedostatek znalostí o místních zvyklostech může vést k nedorozuměním, a v extrémních případech i k konfliktům. Studium kultury dané země, ať už jde o psané zákony nebo nepsaná pravidla, je proto nezbytnou součástí každého dobrodružství.

Míra závaznosti norem se liší; od formálních zákonů, jejichž porušení má vážné důsledky, až po neformální tradice, které lze porušit bez větších problémů (pokud si uvědomujete, že se tak děje). Rozsah platnosti také není konstantní – norma platná v rodině nemusí platit ve škole a naopak.

Co jsou etické hodnoty?

Etické hodnoty? To je kapitola sama o sobě! Představte si to jako složitou, mnohovrstevnou cibuli. Nejhlubší vrstvu tvoří základní pravidla, naučené v rodině, v rámci komunity – co je dobré a co zlé, co se sluší a co ne.

Další vrstvu tvoří náboženství. V Evropě má silný vliv křesťanství, ale i islám, judaismus a další víry s vlastními morálními kodexy, které ovlivnily etické uvažování po staletí.

A pak přichází moderní doba, s výrazným posunem. Na scénu vstupují občanská a lidská práva, vybojovaná v 19. a 20. století. Myslím na svobodu slova, rovnost, právo na život a důstojnost.

To vše ale není statické! Současná debata se točí kolem otázek jako:

• Globální spravedlnost: Jak sladit zájmy bohatého Západu s potřebami rozvojových zemí?
• Ochrana životního prostředí: Jaké etické zodpovědnosti máme vůči planetě?
• Digitální svět: Jaké etické výzvy přináší internet a umělá inteligence?

Pro turistu je to klíčové z několika důvodů:

• Pochopení místní kultury: Etické hodnoty ovlivňují chování a zvyky místních obyvatel.
• Bezpečnější cestování: Respektování místních zvyklostí a pravidel minimalizuje riziko konfliktních situací.
• Bohatší zážitky: Prohloubení porozumění etickým hodnotám dané země vede k autentičtějšímu a smysluplnějšímu cestování.

Co je škodná zvěř?

Co se vlastně skrývá pod pojmem „škodná zvěř“? To je otázka, která se v čase proměňuje, ale v minulosti, například v roce 1942, byl seznam opravdu… rozsáhlý. Pamatuji si, jak jsem při svých cestách po československé vsi slyšel vyprávění o hromadném hubení vrabců! Bylo to oficiálně nařízeno a představte si ten chaos! Dnes už to zní neuvěřitelně, ale tehdy patřili mezi škodnou i vrabci polní a domácí.

Seznam “škodné” byl ale mnohem delší. Kromě vrabců se na něm objevovali i hraboši polní, syslové, křečci a další myšovití hlodavci, ondatry, dokonce i veverky! Divocí králíci, kosi, špačci a zdivočelí holubi doplňovali seznam “viníků”. Ani draví ptáci nebyli ušetřeni – krahujec, jestřáb, káně lesní i rousná, moták pochop a všichni havranovití se ocitli na černé listině.

Myslím, že je důležité si uvědomit, jak se náš pohled na přírodu v čase mění. Dnes je ochrana přírody prioritou a mnozí z těchto zvířat jsou chráněni. Ale i v současnosti se některá zvířata, zejména divocí vepři a hraboši, považují za škodnou v závislosti na hustotě jejich populace a škodách na zemědělských plodinách. Při svých cestách po světě jsem se setkal s podobnými problémy v různých oblastech, ať už jde o přemnožení kopytníků v Africe nebo invazivních druhů v Americe. Otázka “škodné zvěře” je tak komplexní a závisí na mnoha faktorech, které se mění v čase a místě.

Zajímavostí je i přítomnost roháče velkého na seznamu. To jen ukazuje, jak široké spektrum druhů bylo v minulosti označováno za škodnou, bez hlubšího pochopení ekosystému a důležitosti jednotlivých druhů.

Které druhy zvěře lze lovit v noci?

Noční lov? Ano, zákon je v tomto ohledu neúprosný. Divoká prasata a lišky – to jsou jediné druhy, jejichž lov je v Česku povolen i v nočních hodinách. Nejde o žádnou romantickou záležitost, ale o precizní a náročnou disciplínu, vyžadující dokonalou znalost terénu a zvyků zvěře. Mnozí si myslí, že stačí termovize a puška, ale opak je pravdou. Úspěšný noční lovec musí být zkušený stopař, znalec přírody a vynikající střelec, neboť viditelnost je omezená a situace se může rychle změnit. Používání termovize a dalších technických pomůcek je přísně regulováno a vyžaduje dodržování přísných pravidel. Pamatuji si, jak jsem se při jednom nočním lovu v Beskydech ocitl v husté mlze… náhle se z tmy vynořila liška, jen na zlomek vteřiny, a zmizela. Lov v noci není o štěstí, ale o preciznosti a trpělivosti. A dodržování platných zákonů je samozřejmostí.

Důležité upozornění: Nezapomínejte na bezpečnostní opatření. Noční lov s sebou nese zvýšené riziko nehod. Před lovem se důkladně seznamte s platnou legislativou a doporučeními zkušených lovců.