Jak snížit ekologickou stopu?

Snížení ekologické stopy? To je pro zkušeného cestovatele klíčová záležitost. Méně masa, více rostlinné stravy – to je nejen zdravé, ale i šetrné k planetě. Intenzivní živočišná výroba má obrovský dopad na klima a biodiverzitu. Myslete na lokální a sezónní produkty – ochutnejte autentickou kuchyni daného regionu a zároveň podpořte místní farmáře.

Vyměňte letadlo za vlak, autobus, nebo kolo. Ano, vím, někdy je let nezbytný, ale zkuste to minimalizovat. Vlakem si užijete cestu a krajinu, autobus je cenově dostupnější a kolo je skvělé pro objevování okolí. Kompenzace emisí uhlíku při letu je sice možností, ale je to spíše kosmetická úprava problému. Plánujte cesty efektivně a zvažte sdílení dopravy.

Nakupujte méně a jen to, co skutečně potřebujete. Minimalismus je v cestování stejně důležitý jako v životě doma. Investujte do kvalitních, trvanlivých věcí, které vám dlouho vydrží a vyhněte se rychlé módě a plýtvání. Před cestou si udělejte seznam a držte se ho.

Šetřete energií doma i na cestách. Vypínejte světla, používejte úsporné spotřebiče, omezte používání klimatizace a topení. V hotelech a ubytovnách si zvykněte na vypínání světel a elektroniky po odchodu z pokoje. Malé úspory se sčítají.

Používejte obnovitelné zdroje energie, kdykoliv je to možné. Podporujte firmy, které se snaží minimalizovat svou ekologickou stopu a vybírejte ubytování s certifikací ohleduplnosti k životnímu prostředí. Uvědomělé cestování je klíčem k udržitelnému způsobu života. Myslete globálně, jednejte lokálně.

Co je uhlíková stopa?

Uhlíková stopa? To je pro mě, zkušeného cestovatele, klíčové téma. Je to vlastně souhrn všech skleníkových plynů, které vypustíme do atmosféry svými aktivitami – od letecké dopravy, která mě živí, po kávu ráno. Měří se v ekvivalentech oxidu uhličitého (CO2e), a zahrnuje nejenom přímé emise, jako je spalování paliva v letadle, ale i nepřímé, například z výroby spotřebovaných materiálů nebo z dopravy zboží. Čím větší uhlíková stopa, tím větší vliv na globální oteplování. A to je něco, co by mělo zajímat každého, kdo se toulá po světě, protože krásná místa, která navštěvuji, jsou ohrožena. Zaujalo mě, že i seemingly nevinné aktivity, jako je konzumace jídla, mají značný dopad. Například letenka do daleké země má enormní uhlíkovou stopu, zatímco jídlo z lokálních zdrojů ji snižuje. Myslím, že je důležité si uvědomit svůj dopad a snažit se o udržitelnější cestování – kompenzovat emise, volit ekologické dopravní prostředky, podporovat místní podniky a minimalizovat spotřebu. Čísla hovoří sama za sebe: můžete se divit, jak obrovský vliv má jenom jedna cesta letadlem.

Co na hodně Ucpany odpad?

Ucpaný odpad? Stalo se to už každému, ať už doma, v exotickém bungalovu na Bali, nebo v útulném apartmánu v Praze. Klasické chemie plné agresivních látek se ale vyhýbám – jednak škodí životnímu prostředí, jednak mi přijdou zbytečně drahé.

Můj osvědčený trik? Používám jednoduchou a efektivní kombinaci ingrediencí, které najdete v každé kuchyni: sůl a jedlá soda.

Postup je jednoduchý: Smíchejte půl šálku soli a půl šálku jedlé sody. Tuto směs vsypte do ucpaného odpadu. Následně přelijte horkou vodou a nechte působit alespoň 15 minut. Pak důkladně propláchněte studenou vodou.

Tip pro cestovatele: Tuto metodu jsem s úspěchem použil od Malediv až po Patagonii. Sůl a jedlá soda jsou lehké, zaberou minimum místa v batohu a vyřeší problém s ucpaným odpadem prakticky kdekoliv.

Proč to funguje? Sůl pomáhá rozpustit mastnoty a zbytky jídla, zatímco jedlá soda působí jako čisticí prostředek a neutralizuje pachy. Horká voda vše krásně spláchne.

Důležité upozornění: U velmi silně ucpaných odpadů může být nutné tento postup opakovat, případně zkusit jinou metodu. U starších instalací je vždy lepší postupovat opatrně a v případě pochybností kontaktovat odborníka.

Jak snížit množství odpadu?

Plánování je základ. Před výpravou si pečlivě naplánuji zásoby, abych minimalizoval odpad. Zbytečné balení nechám doma. Místo balených svačin si připravím jídlo do opakovaně použitelných nádob. Voda z potoka? Vždycky ji před pitím převařím!

Kohoutková voda je královna. Lahve na vodu jsou zbytečný odpad. Mám kvalitní filtrační láhev nebo se spolehám na převařenou vodu z přírodního zdroje.

Kompost na cestách? Bioodpad z jídla (slupky, zbytky) zahrabávám daleko od tábořiště, abych předešel přilákání zvířat. Na vícedenních výpravách si můžu vzít malý kompostér.

Látkové sáčky a utěrky. V batohu místo jednorázových sáčků a ubrousků nosím látkové varianty. Jsou lehké, skladné a opakovaně použitelné.

Jednorázové věci? Zapomeň! Příbory, hrnky, talíře – všechno mám z odolného a lehkého materiálu. Na vícedenní výpravy je to nezbytná výbava.

Daruj nebo vyměň. Nevyužité vybavení daruji kamarádům nebo ho prodám na inzertních serverech.

Bezobalové nakupování. V obchodech před výpravou nakupuji potraviny s minimálním obalem.

Ekologické myšlení je priorita. Vždycky si uvědomuji svůj dopad na přírodu. S odpadky zacházím zodpovědně, nenechávám po sobě stopy. Opatrně se pohybuji v terénu a respektuji pravidla pro ochranu přírody.

Jak poznat nedokonalé spalování?

Nedokonalé spalování poznáte podle několika znaků. Při dokonalém spalování vzniká pouze oxid uhličitý (CO2) a voda (H2O). Pokud je spalování nedokonalé, objeví se nežádoucí produkty.

• Oxid uhelnatý (CO): Bezbarvý, jedovatý plyn bez zápachu. Je to hlavní indikátor nedokonalého spalování a jeho přítomnost je velmi nebezpečná. Vždycky větrejte prostor, kde se něco spaluje, ať už je to oheň, vařič, nebo lampička. Při podezření na otravu oxidem uhelnatým ihned vyhledejte lékařskou pomoc.
• Saze: Ne zcela spálený uhlík. Viditelné usazeniny černého prášku na nádobí, stěnách stanu nebo na plamenech ukazují na nedostatek kyslíku při spalování. To snižuje účinnost ohně a zvyšuje produkci CO.
• Uhlovodíky (CXHY): Směs různých organických sloučenin, často s nepříjemným zápachem. V malých koncentracích je jejich zápach cítit jako “syrový” kouř. Ve vyšších koncentracích se stává velmi nepříjemným a může dráždit dýchací cesty. Také se usazují na nádobí a dalších předmětech.

Důležité: Nedostatek kyslíku je hlavní příčinou nedokonalého spalování. Zajištění dostatečného přívodu vzduchu k ohni je proto klíčové. Používejte správný typ paliva a v případě potíží s hořením zkontrolujte větrání a přívod vzduchu.

• Vždy používejte suché palivo.
• Udržujte oheň v čistém prostoru s dobrým prouděním vzduchu.
• Nezatěžujte oheň příliš velkým množstvím paliva najednou.
• Naučte se správně stavět oheň a kontrolovat hoření.

Jak snížit emise skleníkových plynů?

Boj s klimatickými změnami není záležitostí jen velkých států a korporací. I zdánlivě malé kroky každého z nás se sčítají. Vzpomeňte si na cestu po jihovýchodní Asii, kde jsem viděl, jak se miliony skútrů ztrácejí v dýmu – to je vizuální metafora problému. Omezte proto používání osobního automobilu na minimum, preferujte chůzi, kolo, veřejnou dopravu nebo sdílená auta. Víte, že let letadlem má výrazně vyšší uhlíkovou stopu než cesta vlakem? Plánujte cesty s ohledem na ekologii. Nakupujte lokálně a sezónně – ušetříte nejen peníze, ale i emise spojené s přepravou. Minimalizujte spotřebu, kupujte jen to, co opravdu potřebujete, a to v odpovídajícím množství. Think before you buy – mantra, která by měla vévodit každému nákupu. Myslete i na obaly – vyhýbejte se nadměrnému používání plastů. Třídění odpadu je samozřejmostí, a nezapomeňte na ochranu stávajících a výsadbu nové zeleně. Každý strom je v boji proti změnám klimatu spojencem. A co víc? Podporujte firmy s ekologickým zaměřením a aktivně se zapojte do komunitních iniciativ na ochranu životního prostředí.

Můj vlastní zážitek z expedice do Amazonie mi ukázal, jak křehká je rovnováha ekosystému. Změna klimatu ohrožuje nejen ledovce v Alpách nebo korálové útesy, ale i deštné pralesy. Je to globální problém, který vyžaduje globální řešení, ale začíná u každého z nás.

Co způsobuje největší uhlíkovou stopu?

Největší problém s uhlíkovou stopou má jednoznačně energetika, která se na ní podílí z 74 %. To je obrovské číslo, které musíme brát vážně. Hlavní viníci? Spalování fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu. Při cestování po světě to pocítíte hned – letecká doprava je energeticky náročná a velká část elektráren je stále závislá na těchto znečišťujících zdrojích.

Na druhém místě je doprava (20 %). Nejde jen o letadla, ale i o auta, vlaky a lodě. Při plánování výletů je důležité zvolit co nejefektivnější a nejšetrnější způsob dopravy. Například vlak místo letadla, kolo místo auta, nebo sdílení jízdy.

Likvidace odpadů a odpadních vod má 5% podíl. To zdůrazňuje nutnost recyklace a snižování množství odpadu. V mnoha zemích jsem viděl skvělé systémy třídění odpadu, ale jinde je to bohužel stále problém.

Zemědělství se podílí pouze 1 %, ale i to je důležité. Intenzivní zemědělství má velký dopad na životní prostředí, a to jak kvůli emisím skleníkových plynů, tak i kvůli znečištění vody a půdy. Věřte mi, rozdíl mezi ekologickým a intenzivním zemědělstvím poznáte i na chuti jídla.

Je důležité si uvědomit, že výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů (solární, větrná, vodní) má nulovou uhlíkovou stopu. Je to skvělá zpráva a při cestování se můžete setkat s mnoha příklady, jak se tyto zdroje využívají. Je to cesta vpřed!

Abychom si to lépe představili:

• Tip pro cestování: Vyberte si ubytování s certifikací ohleduplnosti k životnímu prostředí.
• Tip pro cestování: Hledejte alternativy k letecké dopravě, kde to jen půjde. Vlakem objevíte mnohem více.

Jakou uhlíkovou stopu má letadlo?

Analýza uhlíkové stopy tří různých dopravních prostředků na téže trase odhalila překvapivé výsledky. Největší ekologickou zátěž překvapivě představuje automobil, s uhlíkovou stopou 87,8 kg. To je o poznání více než u letecké dopravy, která dosáhla hodnoty 73,7 kg, a to včetně dopravy na letiště taxi. Nejšetrnější k životnímu prostředí se ukázal vlak, s uhlíkovou stopou pouhých 12,4 kg za jízdenku ve 2. třídě.

Zajímavé detaily:

• Rozdíl mezi autem a letadlem je menší, než se běžně předpokládá. Tento výsledek je ovšem silně závislý na délce trasy. Na kratších trasách dominuje automobil, na delších trasy letadlo.
• U letecké dopravy je důležité brát v potaz i tzv. “hidden emissions,” tedy emise vzniklé při výrobě letadla, údržbě a infrastruktuře letišť. Tyto emise nebyly v uvedených číslech zahrnuty a mohly by celkovou uhlíkovou stopu letadla výrazně navýšit.
• U vlakové dopravy je uhlíková stopa značně nižší díky efektivnějšímu využití energie. Výsledek se ovšem může lišit v závislosti na typu vlaku (elektrický, dieselový) a zdroji elektřiny.
• Významným faktorem ovlivňujícím uhlíkovou stopu letadla je obsazenost letadla. Čím více cestujících, tím nižší uhlíková stopa na jednoho cestujícího.

Doporučení pro cestovatele:

• Zvažte délku trasy a dostupné dopravní prostředky. Vlak je pro kratší a střední vzdálenosti obecně ekologičtější.
• Pokud letíte, snažte se vybrat plně obsazené lety, abyste minimalizovali vaši uhlíkovou stopu na osobu.
• Kompenzujte svou uhlíkovou stopu darováním na projekty ochrany klimatu.

CO pohlcuje oxid uhličitý?

Oxid uhličitý, ten neviditelný cestovatel naší atmosféry, má nečekaně dramatický vliv na planetu. Jeho schopnost absorbovat infračervené záření je klíčová pro skleníkový efekt – ten je, zjednodušeně řečeno, jako teplý deštník nad Zemí. Představte si to: slunce ohřívá Zemi, ale část tepla by jinak unikla zpět do vesmíru. CO2 ale toto teplo zachycuje a vrací ho zpět k povrchu, čímž udržuje na Zemi příjemnější teploty, než by panovaly bez něj. Problém je v jeho zvýšeném množství – díky spalování fosilních paliv, od uhlí po letecký benzín, kterým se pohání naše letadla při cestách po světě, se koncentrace CO2 v atmosféře zvyšuje, a tím se zesiluje skleníkový efekt, vedoucí k globálnímu oteplování. To má dalekosáhlé důsledky, od tání ledovců a stoupání hladiny moří, které ohrožují pobřežní města a ostrovní státy, kam jsem se sám v průběhu své kariéry mnohokrát vypravil, až po změny v srážkových režimech a narušení ekosystémů po celé planetě. Je to globální problém, který zasahuje každého, ať už cestuje po světě, nebo zůstává doma.

Co spaluje letadlo?

Co se týče pohonu letadel, většina z vás si představí letecký petrolej (Jet A-1 nebo Jet A), ten skutečně dominuje. Je to vysoce rafinované palivo, podobné naftě, ale s mnohem striktnějšími specifikacemi, aby zaručilo spolehlivý provoz i v extrémních výškách a teplotách. Jeho výhoda? Vysoká hustota energie a nízká cena.

Méně běžný, ale stále používaný, je letecký benzín (Avgas), zejména u menších letadel. Ten je podobný benzinu do aut, ale má vyšší oktanové číslo a je lépe odolný proti detonaci. Myslete na to, že s leteckým benzínem se setkáte spíše při letech na menších, historických, nebo sportovních letadlech.

Experimentuje se i s alternativními palivy, jako jsou biopaliva z řepky olejné nebo jiných obnovitelných zdrojů. Cílem je snížení uhlíkové stopy letectví, a to je výzva, která si zaslouží pozornost. Tyto biopaliva však zatím nejsou běžně dostupná kvůli ceně a omezené produkci.

Co to jsou offsety?

Představte si tohle: jdete na náročnou túru a potřebujete spolehlivého dodavatele vybavení. Offset je jako když ten dodavatel, aby vám zajistil tuhle extra velkou zakázku (třeba stanu, spacák a kompletní výbavu na několik lidí), slíbí, že si od vás něco taky koupí – třeba vaše ručně vyráběné mapy z předchozích výprav nebo catering pro jejich expedici. To je v podstatě offsetová smlouva – vzájemná výměna zboží nebo služeb. V mezinárodním obchodu s vojenskou technikou je to běžné – stát si koupí drahé bojové letouny a na oplátku nechá vyrábět v zemi nějaké komponenty nebo třeba školí tamní piloty. Funguje to jako barter, ale s jasně definovanými smluvními podmínkami. Často se tak podporuje rozvoj lokálního průmyslu a snižuje se závislost na dovozu. Může to zahrnovat technologie, know-how, investice do infrastruktury – zkrátka cokoli, co si obě strany dohodnou. Je to složitá věc, ale princip je v podstatě jednoduchý – vzájemná výměna, která se používá i mimo vojenskou sféru, jen tam je to hodně vidět. A co je důležité, podobně jako u plánování náročné túry, i zde je důležité pečlivé naplánování a sjednání podmínek, aby se vše uskutečnilo hladce.

Jak můžeme snížit uhlíkovou stopu?

Snížení uhlíkové stopy při cestování a stravování: Lokální a sezónní jídlo je klíčové – zapomeněte na jahody v zimě, pěstování a transport mimo sezonu má obrovskou uhlíkovou stopu. Zvažte dopad přepravy surovin – čím dál, tím větší emise. Místo dovozového ovoce sáhněte po jablkách z místního sadu.

Omezení masa, zejména hovězího: Chov hovězího dobytka patří mezi nejnáročnější na zdroje a produkuje značné množství metanu. Vyzkoušejte alternativní zdroje bílkovin, jako jsou luštěniny, vejce nebo drůbež. V zahraničí často narazíte na místní speciality, které tyto alternativy skvěle využívají.

Udržitelně lovené ryby: Informujte se o certifikátech udržitelného rybolovu (např. MSC) a vybírejte ryby podle sezóny a lokalit. V některých zemích narazíte na unikátní rybí druhy, které stojí za ochutnání, ale vždy s ohledem na jejich ochranu.

Minimalizace odpadu: Používejte opakovaně použitelné tašky, láhve a nádobí. Vyhýbejte se jednorázovým plastům. Plánujte si nákupy a kupujte pouze to, co skutečně spotřebujete. V mnoha zemích je běžné kupovat potraviny na váhu, čímž se minimalizuje množství obalů.

CO vzniká nedokonalým spalováním uhlíku?

Nedokonalé spalování uhlíku, s nímž jsem se setkala v dýmu z uhelných pecí v Himálaji, stejně jako v zplodinách z přeplněných vozidel v indických metropolích, vede ke vzniku oxidu uhelnatého (CO). Molekula CO je tvořena jedním atomem uhlíku a jedním atomem kyslíku spojenými trojnou vazbou – silnou vazbou, která dělá z CO nebezpečný plyn.

Vznik CO není jenom o nedostatku kyslíku; je to složitý proces ovlivněný i teplotou a dobou spalování. Představte si třeba staré kovářské pece v Maroku – tam nízká teplota a omezený přístup kyslíku zajišťovaly, že se uhlík nespalil kompletně na oxid uhličitý (CO2), ale vznikalo nebezpečné CO. V podstatě, když není dostatek kyslíku, teploty jsou nízké a proces spalování rychlý, uhlík se nestíhá kompletně zoxidovat na CO2 a vzniká CO.

Toto jsem pozorovala v mnoha zemích, od tradičních ohnišť v afrických vesnicích až po moderní průmyslové závody v Evropě – všude tam, kde spalování není dokonalé, hrozí nebezpečí otravy oxidem uhelnatým. CO je bezbarvý, bez zápachu a bez chuti, což ho činí ještě nebezpečnějším. Jeho vdechování vede k otravě, která může být i smrtelná. Proto je důležité zajistit dostatečné větrání prostorů, kde probíhá spalování, a používat spalovací zařízení v dobrém technickém stavu.

Jak se zbavit oxidu uhličitého?

Boj s oxidom uhličitým není jen otázkou technologií, ale i moudrého nakládání s planetou. Zalesňování, které jsem na vlastní kůži zažil v deštných pralesích Amazonie, je klíčové – sazenice stromů jsou totiž gigantické absorbéry CO2. Obnova degradovaných lesů, například v oblasti Středozemního moře, kde jsem viděl, jak se snaží oživit dříve vyprahlou krajinu, je stejně důležitá. Uhlíkové zemědělství, které jsem pozoroval v afrických savanách, může vylepšit kvalitu půdy a zároveň v ní ukládat uhlík. Mokřady, jako ty majestátní v deltě Mekongu, fungují jako neuvěřitelně efektivní přírodní filtry. Pak tu máme modrý uhlík – oceány a pobřežní ekosystémy, které pohlcují obrovské množství CO2. V Arktidě jsem se přesvědčil o křehkosti těchto systémů. Technologie, jako BECCS (bioenergie se zachycováním a ukládáním uhlíku), jsou sice perspektivní, ale zatím se potýkají s vysokými náklady a efektivitou. A pak je tu hnojení, které, byť má své místo, je potřeba používat s rozvahou, abychom nezpůsobili další environmentální problémy.

Jak snížit emise CO2?

Boj proti klimatickým změnám a snižování emisí CO2 je globální výzva, s níž se setkávám na svých cestách po celém světě. Vidím devastující důsledky klimatických změn – od tajících ledovců v Himálaji až po stoupající hladinu moří v Pacifiku. Klíčem k řešení je transformace energetiky a průmyslu. To znamená masivní investice do obnovitelných zdrojů energie – solární, větrné, geotermální – a vývoj efektivnějších technologií. Na Islandu jsem viděl, jak geotermální energie efektivně pohání celou zemi, zatímco v Nizozemsku jsem se přesvědčil o síle větrné energie. Jenže technologie nestačí. Potřebujeme silné ekonomické nástroje, které motivují k přechodu na nízkouhlíkové hospodářství. Zpoplatnění emisí skleníkových plynů, ať už formou emisních povolenek (jako je EU ETS) nebo uhlíkové daně, je v tomto ohledu nezbytné. Důležitá je i mezinárodní spolupráce – bez globální shody se nám úspěch nepodaří. Zdaří-li se nám prosadit systémové změny, naše planeta, a s ní i možnost cestovat po ní a objevovat její krásy, bude zachráněna.

Účinné snižování emisí vyžaduje komplexní přístup. Jednoduché individuální kroky, jako je omezení leteckých cest (což je pro mě osobně velmi těžké, ale nutné!), snižování spotřeby energie a podpora udržitelných produktů, jsou důležité, ale nestačí. Zásadní změny musí přijít od vlád a korporací. V mnoha rozvojových zemích jsem viděl, jak nedostatek přístupu k moderním technologiím a čisté energii brzdí jejich rozvoj a přispívá k emisím. Finanční pomoc a transfer technologií do těchto zemí je proto klíčové. Cestování mi ukázalo, jak propojený je náš svět, a proto je i boj proti klimatickým změnám záležitostí nás všech.

Co je to uhlíková neutralita?

Uhlíková neutralita, to není jen abstraktní pojem, ale klíč k budoucnosti naší planety. Znamená to vyrovnání emisí skleníkových plynů (GHG) s jejich pohlcováním. Představte si to jako dokonalou rovnováhu – kolik uhlíku vypustíme do atmosféry, tolik ho i „odebereme“. Dosáhne se toho vyvážením celosvětových emisí prostřednictvím různých strategií, od obnovitelných zdrojů energie až po inovativní technologie zachycování uhlíku, které jsem pozoroval v akci například v Islandu a Norsku.

Cesta k uhlíkové neutralitě není jednoduchá a liší se v různých částech světa. Některé země, jako například Kostarika, se soustředí na ochranu a obnovu lesů, které fungují jako přirozené „úložiště uhlíku“. Jiné, jako Dánsko, investují masivně do větrné a solární energie. V Číně jsem zase viděl ambiciózní projekty na zachycování uhlíku přímo z elektráren.

Klíčové oblasti, na které se musíme zaměřit, jsou:

• Energetika: Přechod na obnovitelné zdroje, efektivnější využívání energie.
• Doprava: Elektromobilita, rozvoj veřejné dopravy, letecká a námořní doprava s nízkými emisemi.
• Průmysl: Inovace v průmyslových procesech, snižování emisí v těžkém průmyslu.
• Zemědělství: Změny v zemědělských postupech snižující emise metanu a oxidu dusného.
• Ochrana lesů a ekosystémů: Obnova degradovaných ekosystémů a ochrana stávajících lesních porostů.

Zjednodušeně řečeno, cílem není pouze snížení emisí, ale jejich úplné vykompenzování. To vyžaduje komplexní přístup a mezinárodní spolupráci. Proces je složitý, ale dosažení uhlíkové neutrality je nezbytné pro zmírnění klimatických změn a zajištění udržitelné budoucnosti pro všechny. Jen tak si zachováme krásu a rozmanitost zemí, které jsem měl možnost navštívit.

Příklady „úložišť uhlíku“:

• Lesy a jiná vegetace
• Oceány
• Půda
• Geologické útvary (např. podzemní skladování CO2)

Proč nejsou v letadle padáky?

Fyzika je neúprosná. Letadla létají v průměrné výšce deseti kilometrů, kde panuje extrémní chlad – teplota klesá hluboko pod bod mrazu. To znamená, že i kdybyste zázrakem přežili výskok z letadla a podařilo se vám rozvinout padák, nedostatek kyslíku a extrémní mráz by vás zabili dříve, než byste dosáhli země. Z vlastní zkušenosti z cest po světě vím, jak nebezpečné jsou i relativně nízké teploty – v Andách, Himálaji i na Antarktidě jsem se přesvědčil, že lidské tělo je v takových podmínkách extrémně zranitelné. Zkušenosti z leteckých nehod ukazují, že přežití pádu z takové výšky je prakticky nemožné. Padáky jsou navrženy pro skoky z mnohem menších výšek, kde se tělo pohybuje v řídce osídlených vrstvách atmosféry, kde je poměrně dostatek kyslíku a kde se teplota pohybuje v lidsky snesitelných hodnotách. Instalovat padáky do letadel by tedy bylo nejen nepraktické, ale i naprosto neúčinné.