Tradice jsou životně důležité pro udržení národní identity – jsem svědkem toho, jak se v různých koutech světa, od malebných vesnic v Japonsku po pulzující metropole Argentiny, tradice stávají pevným základem kulturní kontinuity. Zachovávají jedinečné zvyky, jazyk a umění, které by jinak mohly zaniknout. To je vidět například na tradici Día de Muertos v Mexiku, která je fascinujícím způsobem, jak si ctít předky a zároveň slavit život.
Dále, tradice podstatně posilují rodinné vazby. Na svých cestách jsem pozoroval, jak se rodinné tradice, ať už jde o společné vaření, tradiční hry, nebo rituály, stávají místem propojení generací a přenosu hodnot. Rodinná setkání svázaná s tradicí tvoří nesmírně silné vazby a pocit sounáležitosti, což je v dnešní uspěchané době neocenitelné.
A konečně, tradice nám dávají příležitost trávit kvalitní čas s blízkými. Myslím na tradiční vánoční trhy v Evropě, na rodinné oslavy v Indii spojené s náboženskými svátky, nebo na tradiční tance a hudbu v Africe. Tyto události nejenže posilují rodinné pouto, ale také vytváří prostor pro sdílení vzpomínek, posilují komunitu a vytvářejí nezapomenutelné zážitky.
Abychom lépe pochopili jejich význam, můžeme si to představit takto:
- Uchovávání historie: Tradice jsou jako živoucí kniha historie, ukazující, kým jsme a odkud pocházíme.
- Posilování identity: Tradice definují naši identitu a dávají nám pocit sounáležitosti s komunitou.
- Zajištění kontinuity: Tradice zajišťují přenos hodnot, znalostí a umění z generace na generaci.
- Vytváření vzpomínek: Tradice vytváří nezapomenutelné zážitky a posilují vztahy mezi lidmi.
Celkově řečeno, tradice jsou nesmírně cenné a jejich uchovávání je klíčové pro prosperitu jednotlivce, rodiny i celého národa.
Co vše se nesmí dělat na Nový rok tradice našich předků, které mnoho Čechů dodržuje dodnes?
Na Silvestra zapomeňte na sušení prádla – to prý přináší smrt v rodině. Klasika! A kdo by chtěl zbytečně riskovat, když se chystá na jarní výpravu do hor? Pro štěstí se raději vyhněte drůbeži, jinak vám štěstí “uteče” jako svišť z kopce. Místo toho, doporučuji energetickou bombu na půlnoc: ovar s křenem a jablky! Tohle vám dodá sílu na první zimní výstupy. Ovar je skvělý zdroj bílkovin, křen posílí imunitu a jablka dodají energii pro náročné túry. Je to vlastně perfektní předstartovní jídlo pro aktivní zážitek v novém roce.
Myslete na to při plánování Vašich túr!
Jaký je rozdíl mezi zvykem a tradicí?
Zvyk a tradice, dva pojmy často zaměňované, se liší především v měřítku. Zvyk je individuální záležitostí – to, co děláte opakovaně, aniž byste o tom příliš přemýšleli. Je to váš osobní rituál, třeba ranní káva s knihou, nebo večerní procházka psem. V různých kulturách narazíte na ohromující škálu individuálních zvyků, od bizarních až po naprosto banální. Například v některých částech Asie je běžné jíst hmyz, zatímco v Evropě to spíše vyvolá zděšení. To, co je pro jednoho zvyk, může být pro druhého nepředstavitelné.
Tradice je naproti tomu fenomén kolektivní. Jsou to ustálené zvyky, které se v dané komunitě dědí z generace na generaci a jsou považovány za důležité pro její identitu. Může jít o náboženské obřady, lidové slavnosti, specifické způsoby vaření, nebo dokonce i architektonické styly.
- Příkladem tradice může být oslava Vánoc s typickými pokrmy a zvyky, které se v rodinách opakují po staletí.
- Nebo tradiční řemesla, jako je například výroba keramiky v určité oblasti, která se předává z otce na syna.
Při cestování po světě si uvědomíte, jak je rozmanitost zvyků a tradic fascinující. Pochopení těchto rozdílů je klíčové k respektování jiných kultur a k obohacujícímu zážitku z poznávání světa. Objevte, co je pro danou komunitu typické – a buďte připraveni se překvapit! Ne vždy pochopíte motivaci, ale respektovat místní zvyklosti by mělo být samozřejmostí.
Zatímco zvyk je individuální a pomíjivý, tradice je kolektivní a zpravidla odolnější vůči změnám. Ovšem i tradice se vyvíjí a mění, přizpůsobují se novým vlivům a okolnostem.
Jak se jmenuje tradiční polská polévka?
Žurek, královna polských polévek, je mnohem víc než jen jídlo – je to kulturní zážitek. Jeho historie sahá hluboko do minulosti, kdy se připravoval z dostupných surovin, a dnes se pyšní bohatou paletou chutí a vůní. Klasický recept s hovězím či kuřecím vývarem, cibulí, houbami a slaninou je jen základem. Klíčem k autentickému žurku je kvašená žitná mouka smíchaná s vodou, která se nechává několik dní kvasit, čímž se získá typická kyselá a zároveň komplexní chuť. Tento proces kvašení je klíčový, neboť dodává polévce nejen charakteristickou kyselost, ale také probiotika, která jsou prospěšná pro trávení. Na rozdíl od mnoha jiných polévek, žurek se často podává s kousky vařeného vejce a klobásy, což mu dodává další vrstvu chuti a sytosti. Zajímavostí je, že se regionálně liší receptury – v některých oblastech se přidává kmín, jinde kopr, a konzistence se může lišit od řídké až po hustou polévku. Vyzkoušejte různé varianty a objevte to nejlepší pro vaši chuť!
Proč se nesmí prát dopředu?
Tradice nepřát k narozeninám předem je v Česku zakořeněna hluboko. Pověra o smůle provázející předčasná přání je rozšířená a silná. Mnozí se jí drží dodnes, ačkoliv její původ bývá často nejasný. Setkal jsem se s ní v mnoha koutech země, od malebných vesniček až po rušné metropole. Zajímavé je, že oslavu narozenin v předvečer, tzv. Reinfeiern, mnozí praktikují, ale skutečná přání se očekávají až po půlnoci. Tento zvyk připomíná podobné tradice v jiných částech Evropy, kde se důraz klade na přesný čas splnění přání a oslavy jako momentu přechodu do nového roku života. Mnozí vysvětlují tuto pověru snahou o dodržení symboliky hranice mezi dny a ochranou oslavence před předčasnou ztrátou štěstí. Je to fascinující ukázka toho, jak se dá stará pověra udržet v živé tradici. Předčasná přání jsou tedy tabu, ale předvečerní oslava je v pořádku.
Jaké je nejoblíbenější jídlo v ČR?
Svíčková na smetaně, to je skutečný kulinární král České republiky! Dlouhodobě vévodí žebříčkům oblíbenosti a já, zkušený cestovatel, to mohu jen potvrdit. Její sametově jemná omáčka, provoněná křenem a citronem, dokonale doplněná houskovým knedlíkem a brusinkami, představuje vrchol české gastronomie. Mnoho turistů, které jsem provázel, si ji zamilovalo stejně jako Češi. Tip pro gurmánské cestovatele: neváhejte ochutnat svíčkovou v tradiční české restauraci, abyste si vychutnali její autentickou chuť. Existují regionální variace, každá s drobnými odlišnostmi, takže objevování různých verzí se může stát skvělým zážitkem. I přes její nepopiratelné postavení na vrcholu, musím přiznat, osobně dávám přednost jiným pokrmům, ale objektivně musím uznat sílu svíčkové v gastronomické mapě České republiky.
Kdy nesmí viset prádlo?
Tradice spojená se Štědrým dnem a praním prádla je hluboce zakořeněna v české kultuře. Neprat a nevěšet prádlo na Štědrý den je pravidlem, které dodržují mnozí a jehož porušení se údajně pojí s neštěstím. Mnozí věří, že by to mohlo přinést smůlu, nemoc, ba dokonce smrt do rodiny. Tento zvyk není unikátní jen pro Česko – podobné pověry se objevují i v jiných částech Evropy, například v sousedním Slovensku, kde se též věří, že praní na Štědrý den přináší neštěstí. Zmínka o „prádlu mrtvých“ visícím o Štědrém dni zdůrazňuje vážnost tohoto zákazu a jeho spojení s posmrtným životem. Je to fascinující příklad toho, jak se staré pověry a tradice prolínají s každodenním životem. Praktická rada pro cestovatele: Pokud se chystáte na Vánoce do Česka, zapomeňte na praní. Nejenže to místní nedělají, ale možná to i považují za urážku tradic. Staré tradice, jako je tato, nabízejí fascinující vhled do místní kultury a jsou důvodem k zamyšlení nad tím, jak se tradice zachovávají a proč.
Zajímavost: Podobné zvyky spojené s praním v období Vánoc najdeme i v jiných křesťanských zemích, i když s mírně odlišným výkladem. V některých případech jde o souvislost s postem a s očekáváním čistoty duše před svátky.
Co se nesmí dělat na druhý svátek vánoční?
Druhý svátek vánoční, pro mnohé den klidu po vánoční vřavě, je dle tradičních zvyklostí dnem odpočinku. Žádná práce! To je hlavní heslo, které se dodržovalo po staletí. Naši předkové věděli, co je to pravý relax po náročných přípravách. Nejen že se neuklízelo – nemetly se světnice ani zápraží – ale dokonce se ani nestlaly postele! To dává smysl, když si uvědomíme, že většina rodin tehdy žila z práce na poli a v domácnosti, takže toto volno bylo skutečným darem.
Z mého cestování po Česku vím, že tato tradice dodnes přežívá v mnoha rodinách. Viděl jsem, jak se i v moderní době lidé vědomě vyhýbají domácím pracím, aby si užili pohodu. Je to krásný zvyk, který nám připomíná důležitost odpočinku a rodinné pohody. Využijte tento den k procházkám v zasněžené krajině, k návštěvě rodiny a přátel nebo k prostému lenošení. Je to skvělý způsob, jak načerpat síly před nástupem do nového roku a zároveň se ponořit do kouzla českých vánočních tradic. V některých regionech se dodnes konají specifické vánoční zvyky a slavnosti – například koledování nebo koledy, stojí za to se o nich dozvědět více a obohatit tak sváteční zážitky.
Tip pro cestovatele: Pokud plánujete cestu po Česku během Vánoc, mějte na paměti, že mnoho obchodů a restaurací může být v tento den zavřeno. Dopředu si zarezervujte ubytování a naplánujte aktivity, abyste si vánoční atmosféru v Česku užili naplno a bez stresu. A nezapomeňte na důležitost odpočinku – dodržte i vy tradici a nedělejte nic, co by vám zkazilo klidný a pohodový druhý svátek vánoční.
Kdy nesmí viset prádlo na Nový rok?
Můj drahý deníku, včera jsem se v jedné zapomenuté vesničce dozvěděl o starodávném zvyku, který se týká praní a věšení prádla na Nový rok. 6. ledna, Tři králové, není vhodný čas na pověšení prádla na šňůru. Podobně jako na Štědrý den a Silvestra, i na Nový rok se tomuto zvyku raději vyhněte. Místní mi vyprávěli o pověře, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti.
Podle legendy, věšení prádla na Nový rok může přinést smůlu, nemoc nebo dokonce smrt v rodině. Zatímco přesný původ této víry je zahalen tajemstvím, podobné tradice existují v mnoha kulturách po celém světě. Zajímavé je, že se tato pověra nejčastěji váže k úmrtí v rodině.
Její kořeny pravděpodobně sahají až k dobám, kdy se prádlo sušilo venku a bylo zranitelné vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám. Nedostatek sušicích technologií tehdy ovlivňoval i mýty a pověry spojené s praním. Nyní, s moderními sušičkami, je toto již spíše záležitostí tradice.
Pro úplnost, zde je shrnutí období, kdy se praní a věšení prádla nedoporučuje:
- Štědrý den
- Silvestr
- Nový rok
Ačkoliv se dnes už tomuto zvyku nevěnuje tolik pozornosti, je fascinující se zamyslet nad jeho původem a významem pro místní obyvatele. Je to zajímavý kulturní artefakt, který odráží minulost a naše vztahy k přírodě.
Co je typické pro českou kuchyní?
Česká kuchyně? To je kapitola sama o sobě! Pro cestovatele, zvyklého na mezinárodní fúzi, představuje příjemné překvapení – tradiční, hutné a syté. Vepřový řízek, symbol české kuchyně, potkáte snad v každém menu. Ale nenechte se zmást, je to jen špička ledovce.
Vepřo-knedlo-zelo, trojice svatá, je zážitkem. Dušené vepřové, knedlíky a dušené zelí – jednoduché, ale dokonale harmonické. Podobně uspokojující je i pečené vepřové maso, často s křupavou kůrkou a šťavnatým masem.
Milovníci gulášů si přijdou na své. Od klasického hovězího přes srnčí až po exotičtější varianty. A co teprve smažený kapr, neodmyslitelná součást štědrovečerní večeře, jehož křupavá kůže a jemné maso dodá slavnostní atmosféře to pravé kouzlo. Sekaná pečeně, hutná a voňavá, je další z pokrmů, které stojí za ochutnání.
Nepodceňujte ale význam omáček. Česká kuchyně je jimi proslulá. Husté, smetanové, plné chuti – dokonale doplňují hlavní jídlo. Jejich receptury se často dědí z generace na generaci a každý region má své vlastní speciality. Objevujte je!
Tip pro cestovatele: nevyhýbejte se místním hospůdkám. Tam objevíte tu pravou, autentickou českou kuchyni, daleko za hranicemi turistických restaurací. A nezapomeňte ochutnat pivo – dokonalý doprovod k většině jídel.
Co je bigoš?
Bigoš, to je klenot polské kuchyně, s nímž jsem se setkal na mnoha svých cestách po střední Evropě. Nejde jen o obyčejné jídlo, ale o skutečný zážitek. Jeho bohatá, sytá chuť je výsledkem pečlivého pomalého dušení směsi kysaného a čerstvého zelí, nejrůznějších mas (tradičně se používá hovězí, vepřové, klobása, ale i zvěřina), hub a koření. Tajemství jeho jedinečnosti tkví v jeho vrstvené přípravě, která se může táhnout i několik dní, a každým dalším vařením se jeho chuť prohlubuje a zjemňuje. Chuť bigoše se liší region od regionu, takže každý recept je unikátní. V některých oblastech se do něj přidává sušené ovoce, v jiných zase fazole. Je to jídlo, které skvěle zahřeje a zasytí, ideální pro chladné večery. Doporučuji ochutnat ho alespoň jednou, abyste pochopili, proč je bigoš tak legendární.
Zajímavostí je, že jeho historie sahá hluboko do minulosti a jeho původ je spjat s polskými šlechtickými rodinami. Dnes si ho však mohou vychutnat všichni a je symbolem polské kuchyně, kterou osobně považuji za velmi pestrou a vynalézavou.
Proč chtěli komunisté změnit českou vánoční tradici?
Po roce 1948, během mé cesty po tehdejším Československu, jsem se osobně setkal s důsledky komunistické snahy o přetvoření vánoční tradice. Byla to součást širšího procesu sovětizace a ateizace, cíleného oslabení náboženského vlivu a posílení komunistické ideologie. Církev se stala pro režim přirozeným nepřítelem, jejímž vliv se snažil systematicky eliminovat.
Změny se dotkly mnoha aspektů Vánoc. Komunisté se snažili:
- Nahradit náboženský obsah sekulárním: Vánoce se měly stát především oslavou zimního slunovratu a rodinného setkání, zbavené křesťanských prvků.
- Omezit církevní obřady: Mše a bohoslužby byly omezovány, a to jak administrativními opatřeními, tak i tlakem na věřící.
- Propagovat alternativní oslavy: Zavedly se tzv. “socialistické Vánoce” s propagandou a zdůrazněním kolektivismu.
- Cenzurovat vánoční symboliku: Betlémy se staly nežádoucími, nahrazovány výjevy z dělnického života nebo socialistické symboliky.
Pro mne, jakožto svědka té doby, to byl znepokojivý proces. Viděl jsem, jak se staletími zakořeněné tradice pokouší zneužívat a měnit k obrazu ideologické doktríny. Nebylo to jen o Vánocích, ale o celkovém potlačení kulturní a náboženské identity. Zvláště smutné bylo omezování svobody vyznání a narušování tradičních rodinných oslav. To vše je zapsáno v mém deníku, jako varovný příběh z cesty po komunistickém Československu.
Co se nesmí dělat 31. 12.?
Silvestrovské tradice se v Česku oplývají spoustou zajímavých, a někdy i poněkud bizarních, zvyklostí. Mnohé z nich se odvíjejí od starých pověr a představ o štěstí a neštěstí. K nejznámějším tabu 31. prosince patří bezpochyby praní a věšení prádla. Podle tradice může tato činnost přilákat do rodiny neštěstí, a v některých oblastech se dokonce traduje, že může znamenat i smrt člena rodiny. Tento zvyk má kořeny pravděpodobně v obavě před mrazem a nepříznivým počasím, které mohlo zničit prádlo ponechané venku přes noc. V kontextu s cestovatelskými zkušenostmi je zajímavé, že podobná pověra se objevuje v různých podobách i v jiných koutech světa, například v některých částech Asie, kde se věří v negativní vliv praní na energetické proudy v domě.
Další aktivita, které byste se měli vyhnout, je vynášení věcí z domu. Věřilo se, že by vám daná věc mohla celý rok chybět. Tento zvyk odráží prastarou snahu o uchování majetku a prosperity. Z mého pohledu cestovatele je fascinující, jak se v různých kulturách projevuje podobná touha po zachování stability a jistoty v novém roce.
K méně známým, ale o to zajímavějším zvyklostem, patří zákaz zametání. Podle tradice byste si tak mohli vymést štěstí z domu. Analogicky bychom mohli vnímat tento zvyk jako symbolické uchování pozitivní energie v domácnosti. Zajímavé je, že i v jiných kulturách, kde jsem cestoval, existují podobné tradice související s uklízením před Novým rokem, často s různými nuancemi a výklady.
Na závěr je třeba dodat, že i když se jedná o pověry, dodržování těchto zvyklostí může být součástí příjemné a zábavné silvestrovské tradice. Může to být i zábavná hra a zpestření oslavy pro celou rodinu.
Shrnutí zakázaných aktivit:
- Praní a věšení prádla
- Vynášení věcí z domu
- Zametání
Co je typické pro Poláky?
Polská kuchyně je pro mě, zkušeného cestovatele, fascinující směsicí vydatnosti a chutí. Jídla jsou skutečně velmi sytá, což je dáno historií a zemědělskou tradicí země. Nečekejte lehoučké salátky – základem jsou tu hearty porce, které vás zasytí na dlouhé hodiny. Ačkoliv se zdravá strava stává stále populárnější, některé tradice zůstávají neotřesitelné. Zakysaná smetana (śmietana) je všudypřítomná a dodává jídlům charakteristickou krémovitost a kyselost.
Frytki, tedy hranolky, jsou národním pokladem a najdete je prakticky v každé restauraci, od ulicních stánků až po luxusnější podniky. Nejsou to jen obyčejné hranolky, ale často součást složitějších jídel, dodávající jim křupavost a bohatost. A pak je tu zelí – v různých podobách se objevuje v nespočtu pokrmů, od klasické kapusty po zelí dušené, kvašené nebo nakládané. V kombinaci s masem a klobásami je to prostě nezapomenutelný zážitek.
Vejce hrají v polské kuchyni důležitou roli. Najdete je v polévce, v omáčkách, jako součást hlavních jídel i v sladkých dezertech. Pro úplný gastronomický zážitek doporučuji vyzkoušet tradiční polské knedlíky (kluski), pirohy s různými náplněmi a samozřejmě žitný chleba, který je základním prvkem polského stolu. Nebojte se experimentovat, ochutnávejte a objevujte bohatství polské kuchyně – nezklame vás.
Proč se nemá věšet prádlo na Nový rok?
Nový rok, stejně jako Štědrý den, Boží hod a Štěpán, je protkán spoustou zajímavých tradic a pověr, které jsem během svých cest po světě pozoroval v mnoha podobách. Jednou z nich, která se drží i v Čechách, je zákaz praní a věšení prádla. Proč? Podle tradice to může přinést rodině neštěstí, ba dokonce smrt. Zní to drasticky, ale věřte, že jsem v různých koutech světa narazil na podobné rituály, byť s jinými zdůvodněními – často spojenými s uctíváním předků nebo s vírou v posvátnost určitého období.
Je to o ochraně a symbolice. Nový rok je začátek, nový cyklus, a proto se snažili naši předci minimalizovat jakékoli aktivity, které by mohly narušit harmonii a přinést negativní energii do nastupujícího roku. Věšení prádla se v tomto kontextu vnímalo jako symbol „vyvěšení“ štěstí a prosperity z domu. Podobně i vynášení věcí z domu se nedoporučovalo – aby vám nic z domova nechybělo po celý rok.
Zajímavost: V mnoha kulturách se v tomto období provádějí rituály očištění, ale ne praním prádla. Například v Japonsku se na Nový rok uklízí domy a zbavují se starých věcí – symbolické zbavení se starých problémů a příprava na nový začátek. V některých částech Asie se zase zapalují svíčky a kadidlo pro přilákání štěstí. Všechny tyto zvyky mají společný jmenovatel: snaha o pozitivní start nového roku.
A co vy? Dodržujete tyto tradice? Nebo jste je kdy porušili a nic se nestalo? Sdílejte vaše zkušenosti a příběhy. Je fascinující, jak se podobné pověry objevují napříč kulturami a časy.
Co jsou zvyky a tradice?
Zvyky a tradice jsou pro národ a kulturu tím nejlepším pojítkem, jakýmsi neviditelným vláknem, které generace spojuje. Pozorování lokálních zvyků a tradic je pro cestovatele klíčem k pochopení dané země. Některé zvyky jsou univerzální – například rodinné oslavy narozenin či svateb, ale s regionálními odlišnostmi, které jsou fascinující. Například svatební tradice v jižních Čechách se výrazně liší od těch na Moravě. Jiné zvyky jsou specifické pouze pro určitý národ nebo region. Například masopustní průvody, různé druhy tradičních řemesel nebo lidové tance jsou jedinečné a nenahraditelné. Mnoho zvyků má starobylý původ, často spojený s mytologií, náboženstvím nebo zemědělským kalendářem. Studium těchto zvyků obohatí zážitek z cestování, protože odhalí fascinující detaily historie a kulturního dědictví dané oblasti. Získané znalosti umožňují hlouběji se ponořit do atmosféry místa a s respektem se zapojit do místní kultury, čímž se cestování stane obohacujícím zážitkem.
Zajímavé je i sledovat, jak se tradice s časem mění a jak se prolínají s vlivy z jiných kultur. Převzetí některých tradic a jejich adaptace do lokálního kontextu je běžný jev. Například Vánoce, ačkoliv křesťanského původu, se slaví v mnoha zemích s lokálními obměnami, čímž se stávají jedinečným zážitkem v každé zemi.
Co je to zavářka do polévky?
Zavářka do polévky? To je otázka, která by neměla zaskočit ani zkušeného cestovatele! Na svých cestách jsem ochutnal stovky polévek, ať už v horských chatách Alp, na trzích v Maroku, nebo v útulných restauracích vietnamských měst. A všude se používaly různé způsoby zahuštění a vylepšení chuti. Česká kuchyně v tomhle ohledu není výjimkou.
Klasické zavářky, jako jsou kroupy, krupice a jáhly, dodávají polévce nejen hustotu, ale i výživnou hodnotu. Kroupy, například, jsou skvělým zdrojem vlákniny a pomalu se uvolňujících sacharidů, ideální pro vydatné a syté jídlo po náročném dni na túře. Jáhly zase nabízejí komplexní spektrum vitamínů a minerálů, a to se hodí, když cestujete do oblastí s méně pestrou stravou.
V poslední době si cestu do českých polévek našly i ovesné vločky. Nabízejí lehčí texturu a mírně ořechovou chuť, která skvěle doplní například houbové nebo zeleninové polévky. Zkuste je přidat do polévky krátce před koncem vaření, aby si zachovaly trošku křupavosti.
A nesmíme zapomenout na rýži! Její všestrannost je legendární. V polévce dodá příjemnou krémovou konzistenci a skvěle se hodí k drůbežím vývarům, ale i k bohatším zeleninovým polévká. Je to energeticky bohatá složka, perfektní pro doplnění energie po dlouhé cestě.
Tip pro všechny cestovatele: Nebojte se experimentovat s různými druhy zavářek! Můžete kombinovat různé druhy obilovin, nebo přidat i trochu kuskusu či bulguru pro zajímavější texturu a chuť. Ať už budete vařit polévku doma, nebo na cestách, vždycky si tak vytvoříte chutné a výživné jídlo.
Kdy byl v Česku socialismus?
Socialismus v Československu? To byla kapitola sama o sobě! Únorový převrat v roce 1948, takzvaný Vítězný únor, označil jeho začátek. Pamatuji si, jak se tehdy dramaticky měnila nálada v zemi – z očekávání svobody a demokracie se stala opatrná a někdy i znepokojivá atmosféra. Změna se projevovala ve všech sférách života, od kolektivizace zemědělství až po centralizované řízení ekonomiky. Československo se ocitlo pevně v náručí východního bloku, což bylo znát i na cestování. Dostupnost západních zemí byla omezená a cesty vyžadovaly zvláštní povolení. Varšavská smlouva a RVHP – to byla realita, která formovala každodenní život. A pak přišel Listopad 1989, Sametová revoluce, kdy se vše změnilo. Pamatuji si ten obrovský optimismus a nadšení – bylo to něco neuvěřitelného, skoro jako zázrak. Doporučuji všem zájemcům o tuto dobu navštívit Muzej komunismu v Praze, kde si můžete udělat obrázek o tom, jak to tehdy vlastně vypadalo.
Na cestách po tehdejším Československu bylo cítit stín totalitního režimu, ale zároveň i houževnatost a vynalézavost lidí, kteří se snažili žít v tomto systému. A to je něco, na co se rozhodně nezapomíná.
